Francouzský ekonom Thomas Piketty (1971)

Francouzský ekonom Thomas Piketty (1971) | foto: http://www.rue89.com

Co dělá nízký ekonomický růst s psychologií našich současníků

  • 1
Už dlouho je známo, že výtrysky rychlého hospodářského růstu mohou zvyšovat nerovnost: Čína a Indie představují nejnovější příklad. Mohou však spolu souviset také pomalý růst a rostoucí nerovnost, tyto dvě nejviditelnější charakteristiky dnešních rozvinutých ekonomik?

S touto fascinující hypotézou přišel v nedávné studii francouzský ekonom Thomas Piketty z Pařížské ekonomické univerzity. Jeho výzkum v oblasti nerovnosti se řadí k nejvýznamnějším za poslední roky. Díky francouzské byrokratické preciznosti se mu podařilo rekonstruovat francouzské státní účty za poslední téměř dvě staletí. Od roku 1820 až do první světové války – což byl svým způsobem druhý francouzský ancient régime – vykazovala ekonomika dva nápadné rysy: pomalý růst dosahující zhruba jedno procento ročně a neúměrně vysoký podíl zděděného bohatství, které činilo přibližně 20-25 procent HDP.

Spojitost mezi nízkým růstem a významem dědictví nebyla podle Pikettyho náhodná: protože zděděné bohatství vynášelo dvě až tři procenta ročně, zatímco nové investice pouze jedno procento, byla sociální mobilita mimořádně omezená, což napomáhalo k výraznějšímu rozvrstvení společnosti.

To se začalo měnit až s první světovou válkou, kdy růst nabral vyšší tempo – a po druhé světové válce se tento trend prudce zrychlil. Během hospodářského boomu po roce 1945 dosahoval růst plných pět procent ročně, zatímco zděděné bohatství se snížilo na pouhých pět procent francouzského HDP, což vedlo k období relativní mobility a rovnosti. V průběhu posledních dvou desetiletí charakterizovaných pomalým růstem se však podíl zděděného bohatství opět zlověstně zvýšil až na přibližně dvanáct procent celkového objemu francouzské ekonomiky.

Politika utváří trh

Tento vývoj by měl být důvodem ke znepokojení, protože růst HDP v eurozóně dosahoval v uplynulém desetiletí v průměru asi jedno procento ročně. Také ve Spojených státech došlo ke zpomalení průměrného ročního růstu z přibližně čtyř procent v letech 1870 až 1973 na zhruba dvě procenta od té doby.

Ekonom Joseph Stiglitz

Rovněž nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz se domnívá, že pomalý růst a nerovnost spolu souvisejí, ale podle jeho názoru je příčinná souvislost obrácená. V nedávném rozhovoru totiž uvedl: „Myslím si, že je to nerovnost, co způsobuje nízký růst,“ a ve své nové knize Cena za nerovnost píše: „Politika utváří trh a utváří ho způsobem, který zvýhodňuje špičku na úkor ostatních.“ Hledání privilegií a schopnost etablovaných elit „přihrávat“ zdroje sobě a dusit příležitosti pro druhé vedou bez výjimky k méně konkurenčnímu trhu a nižšímu růstu.

Také Piketty tento argument ve své práci do jisté míry podporuje: francouzská ekonomika po první a pak i po druhé světové válce nabrala obrátky a francouzský politický systém se v obou těchto obdobích otevřel a zavedl pokrokové reformy.

Sladké plody jednoho procenta

Podle ekonomky Ilyany Kuziemkové z Princetonské univerzity však existují také důkazy, že nízký růst skutečně zvyšuje nerovnost. Údaje z průzkumů veřejného mínění a experimentálních výzkumů naznačují, že lidé (nebo přinejmenším Američané) začínají být v těžkých ekonomických časech méně nakloněni přerozdělování příjmů. Například podle výzkumů Gallupova ústavu se podpora snižování nerovnosti v USA během současné recese snížila ze 68 na 57 procent, a to navzdory vší veřejné rétorice a důkazům, že jedno procento lidí s nejvyššími příjmy inkasovalo téměř veškeré bohatství vytvořené v posledních letech v důsledku hospodářského růstu.

Ilyana Kuziemko, ekonomka z Princetonské univerzity

Je to s podivem, ale obtížné ekonomické časy skutečně mohou u jejich obětí nastartovat psychologický mechanismus známý jako „averze k poslednímu místu“. Experimentální ekonomové zjistili, že když se testovaní lidé hrající distribuční hry dostanou na předposlední příčku, začnou být mnohem méně velkorysí k subjektům pod sebou. Raději by peníze distribuovali těm, kdo stojí v žebříčku nad nimi, než aby lidem na poslední příčce pomohli je předběhnout.

Toto zjištění přesně odpovídá závěrům Benjamina Friedmana z Harvardovy univerzity, který v knize Morální důsledky růstu tvrdí, že „hospodářský růst ve většině případů podporuje větší příležitosti, toleranci k rozmanitosti, sociální mobilitu, tíhnutí k férovosti a oddanost demokracii“. Absence růstu má naopak sklon plodit xenofobii, netoleranci a negativní postoj k chudým – USA a Evropa v posledních desetiletích jsou podle Friedmana ukázkovým příkladem.

Benjamin Morton Friedman, americký politický ekonom. profesor Harvard University

Zakořeněná posedlost

Ekonomika charakterizovaná pomalým růstem a vysokou nerovností se tak může změnit v začarovaný kruh. Stiglitz ani Piketty se ovšem nedomnívají, že tomu tak musí být. „Především platí, že skandinávské země, kde existuje největší rovnost, patří k nejrychleji rostoucím rozvinutým ekonomikám, a lze uvést i příklad Japonska, které už asi dvacet let zažívá deflaci, ale podařilo se mu udržet slušnou míru rovnosti a životní úroveň,“ tvrdí Stiglitz.

Piketty se domnívá, že klíč může spočívat v psychologické adaptaci na období pomalejšího růstu: „Možná se musíme smířit s faktem, že růst ve výši čtyř až pěti procent ročně po druhé světové válce byl výjimkou a že normou je mnohem spíše jednoprocentní růst – po zohlednění růstu populace.“ Piketty dokonce tvrdí, že naše „posedlost růstem“ slouží pouze „jako výmluva pro to, abychom nedělali nic v oblasti zdravotnictví, školství a přerozdělování příjmů“. A je to posedlost, která je velmi silně zakořeněná v současnosti. „Zapomínáme, že růst byl po staletí v podstatě nulový,“ píše Piketty. „I jednoprocentní reálný růst přitom znamená, že ekonomika každých 30 až 35 let zdvojnásobí svou velikost.“

Piketty v tom spatřuje důvod „k lehkému optimismu“. Jak ovšem naznačuje, podíl zděděného bohatství může být nakonec silným ukazatelem, zda takové tempo růstu postačí k zajištění větší sociální mobility a snížení ekonomické nerovnosti.

Alexander Stille (1957), americký žurnalista

Alexander Stille je profesorem mezinárodní žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě, autorem knihy The Sack of Rome (Římská kořist) a autorem chystané knihy The Force of Things: A Marriage in War and Peace (Síla věcí: sňatek ve válce i míru).

Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.


Video