Nemá srdce ten, kdo jednou neopláče Grebeníčkovu poetiku, z níž obzvlášť zaujala řeč o ranách zmrzlou opratí přes ústa.
Televizním a rozhlasovým moderátorům bude chybět Grebeníčkovo košaté mudrování bez hlavy a paty, k jehož rozluštění aby byl posluchač absolventem VUML.
A Grossovy upřímné oči a třesoucí se hlas, třeba z legendárního projevu, v němž se na obrazovce kál nekál za lapálie s bytem? Nebo jeho mystické propojování vlastního osudu s osudem tragicky zemřelého mladého zpěváka Stoklasy? Jedna velká ztráta.
Snad jen brutální příměry Mirka Topolánka a nefalšovaná bodrost Vítězslava Jandáka snesou srovnání s odcházející bavičskou extraligou.
Bylo by však laciné popisovat přínos G+G pouze na poli zábavy. Miroslav Grebeníček a Stanislav Gross vynikali i jako dispečeři stranického života.
Grebeníček vyvažoval poměry mezi stalinisty a reformisty v KSČM tak obratně, že obě skupiny kvůli bratrovražednému boji přehlížely nedostatek invence svého předsedy.
Přitom Grebeníček zářil před kamerami prakticky jen tehdy, když ke vzteku svých partnerů vyslepičil jednání se špičkami sociální demokracie.
Stanislav Gross zase dlouho mistrně tlumil střety uvnitř ČSSD a důsledně dbal o to, aby žádný sociální demokrat neměl důvod stavět se proti oficiálnímu kurzu, jedno, zda jej určoval Zeman, Špidla, či sám Gross.
Ochotně lidem naslouchal a svěřoval se jim. Ať šlo o prostého člena strany nebo o zazobaného byznysmena. Ostatně právě tato jistá bezelstnost nakonec z Grosse učinila snadno ulovitelnou zvěř.
Expředsedové subjektů hlásících se k levici, tedy politickému hnutí honosícímu se silnými idejemi, byli často obviňováni z bezzásadovosti. Nesouhlasím.
Grebeníček zůstal věrný obrazu komunistické strany, který si malovali na mítincích její sympatizanti, ukřivdění z vývoje po roce 1989.
A hrozilo-li mu nepochopení, obracel se k osvědčeným předlistopadovým šablonám - například když podporu prezidentskému kandidátovi Klausovi vysvětloval klerikálně -proněmeckým profilem druhého uchazeče Sokola.
Generace Husákových dětí vše viděla trochu jinak, pročež se Gross snažil být od bubáka KSČM co nejdál. Od starších slýchal o komunistech to nejhorší a mezi jeho vrstevníky nemoderní soudruzi "neletěli" už vůbec.
Absence vydatné osobní zkušenosti s komunistickým režimem na druhou stranu vedla k tomu, že při taktických manévrech ve Sněmovně dokázal Gross pragmaticky pracovat i s komunistickými hlasy.
Paradoxem veřejného působení G+G bylo, že přes vzájemné odlišnosti je omezený koaliční potenciál KSČM a ČSSD nutil k příměří. Další levicové formace v tuzemské politice v 90. letech vymřely a partneři, s nimiž by šlo hájit tradiční zájmy nižších vrstev, chybějí dodnes.
Přesto, kdykoli to bylo možné, tak Grebeníček i Gross prokazovali, že putují jiným směrem. První kamsi za dinosaury, druhý za zlehka regulovanou spotřební společností po vzoru Blairovy Británie.
Oba představovali zboží pro úzkou klientelu: Grebeníček pro zatrpklé pamětníky, Gross pro levicové technokraty.
Kariéra čerstvých lídrů KSČM a ČSSD Vojtěcha Filipa a Jiřího Paroubka bude perspektivnější. Drží se hlavního proudu opatrné české společnosti, neženou se o překot zpět ani dopředu, jsou integrálními osobnostmi, které ani nekřísí zaprášené komunistické ideály, ani neslibují nové společenské smlouvy.
Kráčejí však vytrvale za svým. Každý po své trase, s programem vlastní partaje. Pokud by se jejich cesty začaly sbližovat, nastal by problém s dobýváním podobného voliče. Pakliže by se sobě vzdalovali, rostlo by naopak riziko vražení klínu ze strany pravicové konkurence.
Na přeskupování sil v rámci celé české politiky si zkrátka ještě počkáme. S odchodem G+G tak nastane "jen" konsolidace uvnitř KSČM a ČSSD a mediální predátoři přijdou o tučnou a šťavnatou kořist.
