Na to, že státní správu bylo třeba vybudovat téměř z ničeho, se obnova taky daří daří velmi rychle – opačný dojem jde jen z médií, která zásadně píšou jen o tom, co nefunguje, aniž by zkoumala, zda to třeba za Saddáma nefungovalo ještě hůř.
Terorizmus už je horší problém, ovšem na to, že se tam stahuje atentátnický výkvět z celého muslimského světa, včetně muslimů z Evropy, zatímco bezpečnostní orgány v Iráku se teprve učí, to tak katastrofální také není.
Možná kdyby se srovnávalo s počtem lidí každoročně umírajících v Saddámových vězeních a na popravištích, že by šlo o významný pokles. Takže: Svět byl poměrně snadno zbaven arcilumpa, je o něco bezpečnější a v Iráku se žije lépe. Zatím vše O.K.
Ano – zatím. A v tom spatřuji problém. Co bude s Irákem dál ? Zdánlivě je to jednoduché – spojenci uspořádají volby, předají moc Iráčany zvolené vládě a bude tam demokracie, svoboda a prosperita.
Jenže... Výše uvedený scénář totiž vychází z předpokladu Vláda demokraticky zvolená = vláda svobodě a tržnímu hospodářství přející, terorizmus a podobná zla naopak odsuzující. Je tento předpoklad realistický?
Skutečnost je taková, že v kolébce liberální demokracie – Velké Británii – se tradice omezené státní moci nad jedincem a vlády práva vyvíjela od Magny Charty Libertatum ve středověku a ještě v 2. půli 19. století tam měl volební právo toliko každý 7.muž.
A i tam zavedení všeobecného práva vyústilo posléze ve vládu marxistických labouristů, zuřivě kde co znárodňujících a tak přerozdělujivších, že tím udělali z V.B. ekonomickou mocnost třetího řádu, což po nich musela napravovat jistá Margareta. Ještě horším příkladem je Německo, které si poté, co mu byl nadiktován systém 1 člověk = 1 hlas (strukturovanou demkracii mělo již dřív), zvolilo nadpoloviční většinou nacisty + koministy.
Podobně lze vzpomenout na rok 1946 v ČSR. A to mluvíme o civilizovaných a alespoň zčásti křesťanských národech. Samozřejmě je zde i příklad USA: demokratické od svého začátku a již delší dobu nejbohatší a nejsvobodnější stát světa. Jenže jde jednak o zemi přistěhovalců, tedy lidí, kteří mají spoléhání se na sebe a nikoliv na státní zásahy jaksi v krvi, druhak jejich ústava od začátku jemně vyvažovala o rozdělovala moc mezi více subjektů. I o ní ovšem jeden z jejich tvůců řekl: Tato ústava je určena pro křesťanský stát a v jiném nebude fungovat. Nemám důvod mu nevěřit.
V Africe posledních 50ti let se dají najít snad desítky příkladů jak demokraticky zvolená vláda omezila občanské svobody mnohem více než předcházející nedemokratický režim. Nejznámější je příklad Zimbabwe, která coby Rhodézie byla jedním z nejvíce prosperujích států Afriky.
Po té co tam byl odstraněn „ostudný“ apartheid, chopil se demokraticky moci plukovník Mugabe, rozpoutal antibělošský teror a v krátkém čase nastal všeobecný úpadek a vypukl hladomor. A tento případ je pouze nejznámější, nikoliv nejhorší.
A teď pohleďme na Irák: tradice demokracie a svobodymyslnosti veškeré žádné, převažující náboženství islám. Ten islám, v jehož svatých knihách je psáno, že bezvěrce je třeba obrátit na islám a nebo zabít a za odpadnutí od něho je jedinou adekvátní odplatou trest smrti.
A že nejde jen o mrtvou literu dávných knih, o tom se lze přesvědčit letmým pohledem na trestní zákoník i trestní praxi většiny islámských států, včetně např. k Západu poměrně přátelské Saudské Arábie. Jestliže tedy již dnes je v nové irácké ústavě uveden islám jako jeden ze zdrojů práva, není to důvod k radosti.
Politicky korektní řečičky o mírumilovnosti islámu jsou věc jedna a a písma, podle kterých smí muslim uzavřít trvalý mír pouze s jiným muslimem, zatímco mírová smlouva s nemuslimem platí jen do doby, než je ho schopen porazit (tak jednal sám Mohamed) a smrt v boji s nepřáteli Aláha je jediným způsobem, jak obejít posmrtné vážení dobrých a zlých činů a promptně putovat za zážitky se 72 pannami, je věc druhá. Schválně si typněte, která z nich bude pro pravověrného muslima směrodatnější.
A tak se dostávám k vlastnímu návrhu: tím je koloniální správa. Jejím úkolem by nebylo v prvé řadě budovat demokracii, nýbrž nejprve vládu práva západního typu (i když mimořádnou benevolenci ke kriminálníkům, která dnes panuje v Evropě a zrušení trestu smrti by mohla vynechat) a tržní hospodářství. A tak za 20-30 let by se vidělo, co dál.
Je mi jasné, že dnes můj návrh neprojde. Západní civilizace je dnes natolik zasažena pocitem viny bílého muže, kterou si sama vsugerovala, že dlohodobé koloniální správy nepřipadají v úvahu. Možná, že za pár let, až v Iráku některá demokraticky zvolený vládce nastolí tyranii a bude podporovat teroristy, bude můj nápad přijatelný alespoň pro americkou vládu.
Evropští politici budou možná protestovat, možná i uspořádají různé pouliční kravály, zvané demonstrace, ovšem to bude asi tak všechno, co proti tomu budou moci dělat. Do té doby bude dobré tuto myšlenku alespoň občas připomínat.
