Analytici tvrdí, že žurnalistky kalifornské televize Current TV pravděpodobně na vlastní kůži nezažijí, co znamená opravdové severokorejské vězení. Režim, který je zřejmě bude chtít využít při vyjednávání s Washingtonem, totiž nebude stát o to, aby v táborech zemřely nebo po propuštění vyprávěly, co se v nich odehrává. - o aktuálním vývoji v případu amerických novinářek čtěte zde
I když se ale nebudou účastnit běžného vězeňského života, čeká je zřejmě peklo na zemi. Kim Sang Hun, který žije na jihu Korejského poloostrova a hovořil už s více než dvaceti bývalými vězni z KLDR, časopisu Time řekl, že režim i tyto "prominentní" vězenkyně pravděpodobně pošle do "obyčejného" vězení, kterému se říká kyohwaso.
Vězení přežije jen polovina vězňů
Podmínky jsou tu horší než v káznici pro politické vězně a první roky v něm přežije jen padesát procent všech vězňů. Běžná je tu patnáctihodinová pracovní doba, těžká v práce v uhelných dolech, kamenolomech, továrnách nebo na rýžových polích. "V táborech neexistují dny odpočinku a vyčerpávající práci střídá mučení," poznamenal Tom Kumar z Amnesty International.
TRESTY V TÁBORECH KLDRO těchto způsobech mučení vyprávěli někteří přeživší vězňové: |
"Jsou to ohavné kouty odporné země," uvedl analytik organizace GlobalSecurity.org John Pike. "Nejsou tak strašné jako Hitlerovy koncentrační tábory nebo Stalinovy gulagy, ale jsou velmi podobné," dodal.
To dosvědčují i lidé, kteří tábory prošli a dnes vyprávějí své neuvěřitelné příběhy. Kang Chol Hwan, autor knihy The Aquarium of Pyongyang byl v jednom z nejobávanější táborů, Jodok, když mu bylo devět let. Spolu se svojí rodinou se musel chodit dívat na veřejné popravy. "Viděl jsem nejméně patnáct poprav," vzpomíná.
A jak mohl devítiletý chlapec zhřešit proti režimu? Provinil se tím, že se jeho dědeček podle úřadů choval podezřele. "To je vina z příbuzenství," říká křesťanský aktivista Tim Peters, který pomohl desítkám severokorejských uprchlíků a dodává, že je to v KLDR naprosto běžný trest. "O spravedlnosti nemůže být řeč. Lidé často ani nevědí, čím se provinili," dodává Peters.
Jedl jsem hady a hlodavce, vypráví bývalý vězeň
Sedmadvacetiletý Shin Dong Hyuk ve své knize Escape to the Outside World zase píše, že se narodil a vyrostl v táboře asi 55 kilometrů severně od Pchjongjangu. Na vlastní oči viděl popravu své matky a bratra. Těsně před svým útěkem byl svědkem toho, jak dozorci umlátili malou holčičku k smrti za to, že si do kapsy při práci na poli schovala trochu obilí.
Na koncentrační tábory se můžete podívat i prostřednictvím služby Google Earth. Více si přečtěte zde.
Další z vězňů, který přežil severokorejské lágry, se jmenuje Kim Tae Jin a v Jodoku strávil čtyři roky. "Pořád jsem byl hladový a byla mi zima," popisuje život v táboře. Často prý jedl hlodavce nebo hady. "Když jsem nějakého našel, byl to svátek," vzpomíná bývalý vězeň, který byl nakonec propuštěn.
Tyto příběhy pocházejí od lidí, kteří neměli tu výhodu, že jejich osud sledoval celý svět jako příběh dvou amerických novinářek. Bílý dům už vyzval Pchjongjang, aby novinářky propustil z humanitárních důvodů.
Na osvobozující misi se prý také zřejmě vydá bývalý americký viceprezident Al Gore, který založil televizi, pro kterou na hranicích KLDR s Čínou žurnalistky točily reportáž o severokorejských uprchlících, když je zatkli vojáci komunistického státu. - o rozsudku nad americkými novinářkami si přečtěte zde
