Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Co byste (ne)měli vědět z dějin kultury a umění, abyste byli bráni vážně

  8:49aktualizováno  8:49
Kniha na cestu, obsahující vše, čemu se říká vzdělání – takto ambiciózně charakterizoval německý profesor anglistiky a kulturní historik Dietrich Schwanitz (1940-2004) svoji práci, která čeky nyní vyšla pod názvem Vzdělanost jako živý dialog s minulostí s podtitulem Vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti.

Německý profesor anglistiky a kulturní historik Dietrich Schwanitz | foto: webcritics.de

Autor v knize konstatuje hlubokou krizi vzdělávacího systému (podobně jako u nás teď tak populární rakouský filozof Konrad Paul Liessmann, který ostatně Schwanitze ve své Teorii nevzdělanosti – i když poněkud ironicky a polemicky – zmiňuje). Schwanitz poněkud troufale nabízí „nový čtenářský kánon, který je postaven na tom, co patří ke kulturnímu vědění také u našich sousedů“ (myšleno těch pro Německo západních či nanejvýš ještě Rakouska: jméno žádného českého či polského umělce nebo myslitele v knize nenajdete). Jako celek má publikace nejblíže asi ke Kánonu západní literatury od Harolda Blooma, jehož český překlad vydal rovněž, jako Schwanitzův svazek, pražský Prostor.

Harold Bloom (1930), americký spisovatel a literární kritik, profesor na Yale

Harold Bloom (1930), americký spisovatel a literární kritik, profesor na Yale University

The Show Must Go On

První část Schwanitzovy publikace, nazvaná Vědění (historie Evropy, literatura, umění, hudba, filozofie, ideologie, teorie a vědecké obrazy světa) skicuje obrysy klasické vzdělanosti. Druhá část, nazvaná Znalost, se zabývá komunikací, pojednává o pravidlech, podle kterých se komunikuje mezi vzdělanci, o způsobech, jak vědění používat. Autor se tedy pokouší o jakousi humanitní „teorii všeho“, poznatky přírodních věd podle něj do klasického vzdělání nepatří, a kdyby někdo něco namítal, pro jistotu konstatuje, že „pojem sebereflexe, který byl dosud doma v humanitních vědách, určuje ve stále větší míře i problémy přírodních věd“, čímž se s nimi podle vlastního přesvědčení dostatečně vyrovnal (dodejme, že mnozí tento přístup Schwanitzovi vytýkali a jistý německý historik dějin vědy dokonce napsal práci Jiná vzdělanost  - coby doplněk ke Schwanitzově knize).

O knize

Dietrich Schwanitz: Vzdělanost jako živý dialog s minulostí Vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti

Přeložili Daniela Petříčková a Miroslav Petříček. Prostor, Praha 2011, 552 stran, doporučená cena 750 korun.

Kniha autor napsal esejistickou formou a zaplnil ji metaforickými zkratkami, svéráznými soudy, vtipnými poznámek (jejichž vtipnost ovšem kolísá) i aforistickými tvrzeními či bonmoty. Mnohá Schwanitzova převyprávění a interpretace známých příběhů jsou neotřelá, kupříkladu: „Héra přemluvila těhotnou Semelé, aby nevpustila Dia na lože, načež frustrovaný Zeus ženu sežehl bleskem.“ Časté jsou rozmanité aktualizace: „Atlas byl odsouzen k tomu, nést nebeskou klenbu; ostatní Titáni museli podpírat balkony vil divokých podnikatelů.“ Některé výroky přitom vyznívají možná až sloganovitě či frázovitě: „Shakespeare byl básník všech básníků a dramatik všech dramatiků, největší stvořitel po Bohu.“  

Obálka českého vydání knihy Dietricha Schwanitze

Obálka českého vydání knihy Dietricha Schwanitze

Obálka originálu knihy Dietricha Schwanitze

Obálka originálu knihy Dietricha Schwanitze

Jaký stav, takový titul

V publikaci najdeme oddíl přinášející charakterologii některých národů západního světa a návod, jak by k nim měl Němec nejlépe přistupovat. Místy Vzdělanost jako živý dialog s minulostí připomíná stručný kurz biblioterapie, to když diagnostikuje a předepisuje, pro které psychické rozpoložení je daná kniha nejvíce vhodná: například Robinson pozvedne morálku, když se člověk nachází v nějaké zoufalé situaci; Gulliverovy cesty se mají číst tehdy, pociťuje-li čtenář znechucení z politických stran a nedokáže už snést sledování televizních zpráv; po Donu Quijotovi by měl člověk sáhnout tehdy, když „má co do činění s ideologickými křížovými rytíři, kteří pod tlakem potřeby propůjčit svému životu smysl přizpůsobují skutečnost nějakému fantazijnímu scénáři“.

Jindy se Schwanitzova kniha blíží dokonce příručkám typu Jak blufovat o literatuře („Lze pochybovat o tom, zda je nutné číst Frankensteina. Bezpodmínečně by si však měl čtenář přečíst Alenku v kraji divů a za zrcadlem“). Na jednom místě autor s velkou nadsázkou radí, že vlastně stačí zvolit si a přečíst jen jednu knihu a na jejím základě si hrát na vzdělance: vybraný autor se čtenáři může stát „hradem“, z něhož může podnikat výpady a komentovat či odmítat jakéhokoli jiného spisovatele ve stylu: „Kafka? Proč ne, ale Robert Musil to není“.

Spisovatel Franz Kafka

Franz Kafka

Kdo co může vědět

aVelmi svěží je kapitola s názvem Co bychom v žádném případě vědět neměli (způsobem argumentace poněkud připomíná nedávno česky vydanou publikaci Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli od Pierra  Bayarda). Podle Schwanitze totiž vědění může být i „velmi trapné a se skutečným vzděláním neslučitelné“. Tak například znalost dynastických vztahů mezi rody Habsburků, Bourbonů a Wittelsbachů v 18. století je vítanou součástí vzdělání, kdo však dává k lepšímu detailní informace o současných rodinných problémech Windsorů anebo manželské sváry monackého knížecího rodu, „své pověsti spíše škodí“.

Ještě nebezpečnější oblast vědění, která prý má přímo ráz „zaminovaného území“, je televizní program. Pokud známe konvence, obsazení, dramaturgii a příběhy odpoledních talk-shows, je dle autora na místě obezřetnost: buď bychom měli tuto znalost skrývat, nebo ji vydávat za výsledek teoretického studia médií. A kdo dokáže okamžitě říci, jak hrálo Schalke 04 v roce 1969 proti Borussii Dortmund, kdo nastřílel branky a kdo byl střídán, jeví se sice coby fotbalový expert, avšak je méně pravděpodobné, že je rovněž „znalcem Goethova pozdního díla a jeho vztahu k pracím o morfologii“. Množství zapovězeného vědění, které musíme skrývat, pak podle autora závisí v podstatě na stavu osobní vzdělanosti. Přitom prý platí následující železné pravidlo: kdo je v kraji vzdělanosti novicem, měl by všechno zapovězené vědění skrýt, protože nezná ještě dopodrobna mravy; nedokáže ještě správně posoudit jemné rozdíly mezi povolenými, ještě přípustnými a zcela zapovězenými znalostmi. Naproti tomu „plně vyvinutý vzdělanec si může dovolit mít přehled i v triviálních a naprosto vulgárních oblastech. Posílí tak svou pověst, protože se bude předpokládat, že se o tyto triviality zajímá ve světle nějakých vyšších souvislostí, aby z nich vykřesal jiskry překvapivého významu“.  

Pozor na recenzenty!

Autor se ve své knize snaží o čtivost a srozumitelnost, odsuzuje přitom především dekonstruktivisty a poststrukturalisty, kteří podle něj vedou „konkurenční boj v nesrozumitelnosti“. Naopak se sám snaží i filozofické teorie vyprávět formou hutných příběhů či exempel, takže třeba k estetikovi a filozofovi T. W. Adornovi a sociálnímu filozofovi Maxu Horkheimerovi podotýká, že společnost se pro ně stala „kriminálním románem“ a „stoupenci kritické teorie se proměnili v detektivy“. A pokud prý Německo nevytvořilo v 19. století žádný velký román, bylo to tím, že mělo „román dějin, jehož romanopiscem byl Hegel a pilným čtenářem Marx“.

Německá intelektuální elita v roce 1965: Max Horkheimer (vlevo), Theodor Adorno

Německá intelektuální elita v roce 1965: Max Horkheimer (vlevo), Theodor Adorno (vpravo) a Jürgen Habermas (vpravo vzadu) v Heidelbergu

V žádném slova smyslu se tedy nejedná o odborný text a nenajdeme v něm kupříkladu žádné poznámky pod čarou, až na jednu velmi vydařenou „sebereflexivní“ výjimku nadepsanou Poznámka pod čarou o poznámce pod čarou. V ní autor skepticky a pravdivě konstatuje, že všechny texty jsou přeurčeny k tomu, aby se staly materiálem k poznámkám pod čarou. Každý text totiž „vyrůstá na hromadách jiných textů, z nichž se postupně tvoří kompost, genový rezervoár, z něhož se nekonečnou kombinatorikou poznámek pod čarou tvoří nové texty“. Poznámky pod čarou jsou tedy pro Schwanitze něčím nepostradatelným po literární provoz, naopak téměř zavrhuje recenzenty non fiction literatury: na milost bere jedině ty, kteří srovnávají několik knih k témuž tématu (u nás tiskne podobné texty hlavně příloha Orientace sobotních Lidových novin). Celkově si však recenzenti – alespoň dle Schwanitze – vesměs libují v „nesrozumitelných narážkách určených domnělým zasvěcencům“, v dogmatickém nálepkování či doporučují vybrané autory způsobem, „který má čtenáře demoralizovat“; účelem toho všeho je především „zamlžit neznalost recenzenta“.

Theodor Ludwig Wiesengrund-Adorno (1903 – 1969) byl německý filosof, teoretik

Theodor Ludwig Wiesengrund-Adorno (1903 – 1969) byl německý filosof, teoretik hudební vědy, estetik a spolu s M. Horkheimerem nejvýznamnější představitel kritické teorie frankfurtské školy

Věřím. Amen

Otázku, co je to vlastně ona vzdělanost z názvu publikace, si autor v knize pokládá několikrát a dává i několik odlišných odpovědí: především je to „sociální hra, pro kterou jsou charakteristická zvýšená očekávání a očekávání očekávání, pokud jde o kulturní vědění spoluhráčů“. Pravidla této hry přitom nemají žádné racionální zdůvodnění. Další definice zní, že jde o „styl komunikace, díky kterému se porozumění mezi dvěma lidmi stává požitkem“. Ale především: vzdělanost je vyznání víry, které zní následovně: „Věřím v Shakespeara a Goetha a v kanonická díla, kterým se dostalo uznání na nebi i na zemi. Věřím ve Vincenta van Gogha, Bohem povolaného portrétistu…, který trpěl, zešílel a spáchal sebevraždu, vstoupil na nebesa, kde sedí po pravici Boha, odkud jednou přijde, aby rozsoudil, kdo jsou znalci a kdo šosáci. Věřím v moc kultury, věčný život génia, svatou církev umění, společenství vzdělanců a bezčasé hodnoty humanismu po celou věčnost. Amen“.

Johann Wolfgang Goethe

Johann Wolfgang Goethe

Vměstnat do jediné publikace veškeré humanitní vědění samozřejmě není možné; potenciálně  je to přímo nebezpečné! Nicméně jako předvedení německého vzdělaneckého kánonu kniha Vzdělanost jako živý dialog s minulostí za přečtení stojí, byť místy si čtenář není zcela jistý, nakolik Dietrich Schwanitz svá slova myslel vážně. 




Ondřej Vetchý: Kvůli filmu Po strništi bos jsem musel zhubnout a udělat si plešku





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.
Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se společností a myšlením vychází nově na...  celý článek

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve
ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V bublině žije i Václav Klaus. To jsou témata...  celý článek

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.
ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace Miroslavu Kalouskovi, to jsou témata...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.