Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

„Co by kdyby?“ roku 1989. Nejen v Berlíně zasáhla do dějin náhoda

  15:30aktualizováno  15:30
Někdejší vedoucí východoevropské sekce amerického týdeníku Newsweek vzpomíná na to, co před dvaceti lety zažíval v Berlíně a dodnes mu některé skutečnosti připadají trochu jako zázrak.

Dějiny se snadno mohly vyvíjet jinak a téměř tomu tak opravdu bylo. Berlín před 20 lety. | foto: Reuters

Ta scéna se celé týdny přehrávala na televizních obrazovkách po celém světě, jako by šlo o bleskovou zprávu: rozradostnění Berlíňané tančí na nechvalně proslulé zdi, která byla před 20 lety, 9. listopadu 1989, svržena. "Die Mauer ist weg!" volali lidé a zatínali ve vzduchu pěsti před kamerami u Braniborské brány. "Zeď je pryč!"

Bezpochyby je to jeden z nejproslulejších záběrů dvacátého století. Zejména pro Američany to byl výstižný emblém vítězství ve studené válce. Pokud jste však oné noci byli u toho, jako jsem byl u toho já v rámci své práce pro Newsweek, je pro vás tento okamžik méně jednoznačný, obzvláště s odstupem dvou desetiletí. Jednoduše řečeno se dějiny snadno mohly vyvíjet jinak a téměř tomu tak opravdu bylo.

Popletený mluvčí

Egon Krenz, komunistický šéf Německé demokratické republiky, to označil za "fušeřinu". Devátého listopadu pozdě odpoledne si právě vychutnával vzácný okamžik vítězství, když se u něj zastavil stranický mluvčí Günter Schabowski. "Mám něco oznámit?" zeptal se nevinně. Krenz zaváhal a pak mu podal tiskovou zprávu. Ta ohlašovala významnou iniciativu, kterou Krenz o pouhých pár hodin dříve protlačil parlamentem a již svéhlaví lidé v ulicích požadovali už celé týdny: právo cestovat. Krenz jim hodlal toto právo poskytnout – ale až nazítří, 10. listopadu.

Günter Schabowski na tiskové konferenci 9. listopadu 1989.

Schabowski neměl o této klíčové okolnosti ponětí, a tak šel a v dnes již proslulém vystoupení oznámil světu zmíněnou zprávu. "Kdy to vstoupí v platnost?" tázali se reportéři. Zmatený Schabowski opominul mimořádně důležitou okolnost, totiž datum. "Sofort," oznámil tedy. "Ihned." Dílem okamžiku byly škody napáchány. Užaslí východní Němci se nahrnuli k hraničním přechodům na Západ jako lidské moře. Pohraničníci neobdrželi žádné instrukce a nevěděli, co mají dělat, a tak hranice otevřeli. Zbytek už je historie.

Lidský osud vždy utvářela náhoda. I tak stojí za to položit si otázku: "Co kdyby to tehdy Schabowski nepopletl?" Představte si, že by Krenzovy zákony o cestování vstoupily v platnost spořádaně a efektivně, jak se na Němce sluší a patří. Striktně řečeno by zeď nebyla padla. Byla by otevřena, nikoliv prolomena. A učinili by to komunisté, nikoliv lid. Změna by možná nepřišla v podobě revoluce, nýbrž evoluce. Byli by Krenz a komunističtí reformátoři, kteří se dostali k moci o pouhých pár týdnů předtím, schopni lidové nepokoje usměrnit či dokonce rozptýlit? Mohly by dnes namísto sjednoceného Německa stále existovat Německa dvě, východní a západní?

Hru na "co kdyby?" lze hrát donekonečna. Nebýt dramatu oné noci u zdi se všemi jeho podnětnými výjevy, uskutečnila by se o týden později sametová revoluce v Praze? Našli by Rumuni odvahu povstat o měsíc později proti Nicolae Ceauşescuovi? Možná by se východoevropská domina byla zhroutila jinak. A několik by se jich možná nebylo zhroutilo vůbec.

Rovnováha Slunce a Měsíce

Osmačtyřicet hodin poté, co se na zeď vyšplhali první Němci, stál jsem v mrazivé noci s několika tisíci Západoberlíňany v rozbahněné krajině nikoho, totiž na Postupimském náměstí v srdci předválečného Berlína. Zhruba o vzdálenost jednoho fotbalového hřiště dále se pod zem jemně zařezával pahrbek Hitlerova bunkru. Jedna východoněmecká stavební četa právě vybourávala do zdi nový průchod a šlo jí to těžko. Obrovský jeřáb se snažil zvednout třiapůlmetrový plát a škubal s ním tam a zpátky jako dinosaurus trhající kořist. Nakonec plát povolil, zvedl se nad dav a začal se pomalu otáčet, jako by visel na šibenici.

Pohled na Braniborskou bránu v době, kdy stála Berlínská zeď. Brána patřila k východoněmeckému území a byla civilistům nepřístupná.

Televizní reflektory osvětlovaly jeho rozpraskaný povrch počmáraný grafitti. Na tomto kusu pomalovaného betonu byly zastoupeny všechny nevyřešené konflikty Evropy: neonacistický hákový kříž, surrealistické tváře Evropanů, kteří zahynuli během války, holocaustu a čistek tajné policie. Nejvýraznější však bylo jedno slovo: Freiheit. Svoboda.

Jak je zvláštní, že to byl právě tento plát, toto slovo a tento večer. Když se na západě setmělo a obrovské a dokonale oranžové slunce se začalo vpalovat do obzoru, vyšel na východě chladný, modravě bílý měsíc, jenž byl stejně dokonale plný a kulatý jako slunce. Jako by byla obě tělesa v rovnováze, pohybovala se na neviditelné ose a Berlín se vznášel mezi nimi jako jejich zavěšený středobod. Freiheit. Téměř to stačilo k tomu, aby člověk začal věřit v osud – tam, v oné strašidelné krajině duchů.

Orchestr individuálních rozhodnutí

O dějinách často přemýšlíme jako o něčem nevyhnutelném, jako o vyvrcholení obrovských drtivých sil, které mohou vést jen k jedinému osudu. Jak mi však sdělil jeden z organizátorů tehdejších masových protestů, realita roku 1989 byla taková, že "události se mohly kdykoliv, v kterémkoliv okamžiku začít ubírat jiným směrem".

Proč se to stalo takto, a ne jinak? Odpověď se zřejmě nachází v bezpočtu individuálních rozhodnutí v klíčových okamžicích, v nahodilých projevech lidské neuspořádanosti, jako byla Schabowského "fušeřina", tak malá a tak pochopitelná, a přesto tak přelomová. Byla mezi nimi i rozhodnutí odvážných demonstrantů vyjít do ulic a promluvit – případně, jak mi prozradil onen konkrétní demonstrant, nemuset příští generaci vysvětlovat: "Seděli jsme a čekali." Lidé tančící před dvaceti lety na zdi své rozhodnutí učinili.

© Project Syndicate, 2009.

o autorovi

Michael Meyer, v roce 1989 vedoucí německé a východoevropské sekce týdeníku Newsweek, je autorem knihy The Year That Changed the World (Rok, který změnil svět).

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve
ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V bublině žije i Václav Klaus. To jsou témata...  celý článek

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.
ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace Miroslavu Kalouskovi, to jsou témata...  celý článek

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)
ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata zápisníku "Minulý týden", který vychází...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.