Corona Cermak z Tanzánie pracuje jako učitelka v anglické Mateřské škole Safirka | foto: Anna Vavríková, MAFRA

CIZINCI V BRNĚ: Zdejší Vánoce mě stresují, přiznává učitelka z Tanzánie

  • 406
Velkou část života strávila Corona Cermak ve vesnici pod nejvyšší africkou horou Kilimandžáro. Dostalo se jí tam vzdělání jako málokteré dívce z oblasti. Vdala se za Čecha, s nímž se seznámila ve Velké Británii. Nyní spolu v Brně vychovávají syna.

Seznámili se v londýnské společnosti, kam Corona Cermak nastoupila po bakalářských studiích rodinného práva.

„Manžel byl vůbec první Čech, kterého jsem potkala. Cestovali jsme spolu a dlouho se jen kamarádili. Odrazovalo mě, že není věřící, a chtěla jsem se držet dál, přesto se přátelství postupně změnilo v lásku. Původně jsem se vůbec nechtěla vdát za Evropana,“ vypráví se smíchem.

Před třemi lety se přistěhovali k manželovým rodičům do Tišnova, kde se rok předtím i za přítomnosti afrického příbuzenstva vzali. Sdílenou domácnost po čase vyměnili za samostatné bydlení v Brně.

„Před příchodem do Česka jsme se pokoušeli v Tanzánii podnikat ve výrobě slunečnicového oleje, ale nevyšlo to. Hlavně jsem ale chtěla, aby přítel poznal moji rodinu, mé bratry a rodnou zemi, než se usadíme v té jeho. Zamiloval si to tam,“ líčí usměvavá učitelka soukromé brněnské mateřské školy.

Lidé v Tanzánii jsou podle ní mnohem uvolněnější. Na rozdíl od Čechů, kteří mají celý den a všechny aktivity přesně naplánované, neřeší čas.

Corona Cermak

Nyní třiatřicetiletá učitelka původem z Tanzánie odešla studovat do Velké Británie, když jí bylo čtyřiadvacet let. Šest let žila v Londýně, kde se seznámila se svým budoucím manželem, Čechem. Zhruba před třemi lety se společně přistěhovali na jih Moravy, v Brně nyní vychovávají dvouletého syna. Založila komunitu sdružující rodiny a páry odlišné barvy pleti, chodí společně na výlety a podnikají různé akce. Je členem anglicky mluvící brněnské katolické církve, kam podle ní chodí na nedělní mše i Češi, kteří si chtějí zlepšit angličtinu. O jejím životě si můžete přečíst také anglicky na webu Brno Expat Center.

Práce s dětmi ji naplňuje. V Anglii pomáhala jako dobrovolnice v právnické firmě, která řešila případy, zda dítě půjde po rozvodu k matce, či otci.

„Děti tady angličtinu učím hrou a je ohromně uspokojivé, když po roce vidíte, jak na vás dítě mluví čistou angličtinou. Je to dar, dát mu druhý jazyk, otevřít mu tím dveře. Kdybych se neučila anglicky, nebyla bych nikde,“ upozorňuje.

Otcova výchova mi dala sebedůvěru

Z vesnice pod Kilimandžárem, kde studovala soukromou internátní školu, pocházejí její prarodiče. Domů do Dar es Salaam omývaného Indickým oceánem se vracela na prázdniny. Kvůli otcově práci se tam odstěhovali z rodného města Morogoro, když jí byly tři roky.

Mezi státními a soukromými školami je podle ní v Tanzánii velký rozdíl. Ve státních si děti musí půjčovat pomůcky a učebnice, protože jich není dost pro všechny. A učitele nízký plat příliš nemotivuje.

„V Africe jsou dívky často na druhé koleji, víc příležitostí dostávají chlapci. Já byla prvorozená následovaná třemi bratry a bylo úžasné, jakého zacházení se mi dostalo od otce. Byl vždy nablízku, bral mě na fotbal, dal mi velkou sebedůvěru. Vychovával mě s tím, že každý na světě může dělat cokoli chce,“ přibližuje.

Morava Coroně Cermak připomněla hodně věcí z dětství. „Příroda u Kilimandžára je podobná, je tam hodně lesů. Chodili jsme na houby, což je typicky český zvyk, taky na trávu pro králíky. Babička má kozu a krávu,“ srovnává.

Cizinci v Brně

iDNES.cz přináší sérii příběhů cizinců, kteří se rozhodli usadit a trvale žít v Brně. Přibližuje názory, zkušenosti a pohled zpovídaného na život v jihomoravské metropoli a obecně v Česku. Popisuje počáteční těžkosti každého z nich i to, jak přivykali odlišné kultuře a zvykům.

  1. Zimě už lékař z Nigérie přivykl, s nedůvěrou se potýká
  2. Češi pracují bez hrdosti a chladně, míní učitel z Tokia
  3. Máte nejlepší MHD, chválí Srbka. Děsí ji ale zkoušky sirén
  4. Češi jsou drbny, hodnotí Mexičan. Chtěl sem už od Nagana
  5. Lísají se, pak seknou, hodnotí Čechy portugalský filmař

Brno má podle ní skvělou veřejnou dopravu. „Všechno jezdí na čas. V Tanzánii by tramvaje a trolejbusy nikam nedojely, proud totiž často vypadává,“ směje se. „Tam prostě jdete na zastávku a čekáte, až něco přijede. Naráz přistaví třeba deset autobusů, které jedou na stejné místo, ale i tak je kolikrát boj dostat se dovnitř. Žádné způsobné čekání ve frontě, nezájem, jestli jste těhotná nebo s sebou máte dítě.“

Naopak nepříjemností je pro ni návštěva českého kadeřníka. „Skoro nikdo tady neví, jak na moje vlasy, jediná kadeřnice ze Zimbabwe mě dokázala ostříhat.“

Fascinuje ji, jak se Češi a celkově Evropané všude přezouvají a taky jak zbožňují a opečovávají psy. „Jednou jsem odešla z dětské restaurace v plastových návlecích na boty. Jindy se málem rozbrečela smíchy, když jsme během nákupu v IKEA potkali pár se psem v dětském kočárku,“ směje se.

Čemu dosud nepřivykla, je materiální podstata oslav. „Slavíme Vánoce, ale ne takhle. Tady je to jen o nákupech. Potřebujete nakupovat horu dárků, nemám to ráda a je to pro mě velmi stresující. Máte vše, co potřebujete, a často kupujete zbytečnosti. U nás kupujeme to, co dotyčný opravdu potřebuje - školní uniformy, boty, aktovku,“ líčí učitelka. Kvůli svátkům si koupila diář a zakroužkovala jména všech z rodiny.

Smíšené páry? V Brně jich je přes padesát

Po příchodu do Česka jí nejvíc vadilo, že nerozumí, a tak se záhy přihlásila do jazykové školy. „Bylo frustrující nevědět, o čem si lidé povídají a nemoct se zapojit do konverzace. Na druhou stranu jsem díky tomu alespoň nevěděla, že se o mně lidé baví. Teď už to vnímám, rozumím všemu,“ popisuje Corona Cermak.

Nedávno vzala syna do zoo. „Cestou zpět tramvají jedno dítě povídá: ‚Mami, tam je černá.‘ A ona na to: ‚Pssst‘. Je mi to jedno, neobtěžuje mě to, ale proč to tomu dítěti nevysvětlí? Proč neřekne, je to pěkná žena, Afričanka či Američanka, možná pochází ze stejné země jako ta krásná zvířata,“ nechápe energická učitelka, která v Brně založila komunitu rodin a párů odlišné barvy pleti.

„Baví mě je propojovat. Potkáváme se a přitom vidíme, že můžeme být odlišní, ale to neznamená, že jsme špatní nebo že nemůžeme něčeho dosáhnout. Rodiče sdílejí zkušenosti a děti vidí, že jsou i další děti, které vypadají jako ony, a lidé, kteří vypadají jako jejich máma či táta,“ přibližuje, v čem spatřuje přínos skupiny, která nyní čítá přes padesát párů.

I děti ve školce se snaží vychovávat tak, aby věděly, že také odlišní mohou být krásní a zajímaví. Její zkušenosti s chováním Brňanů jsou převážně pozitivní.

„Nikdy jsem nebyla v situaci, že bych si musela říct, panebože, musím z Česka. Jednou jsem vystupovala na konečné trolejbusu a zbyli jsme uvnitř jen já a starý pán, trval na tom, že mi pomůže s kočárkem. Já chtěla počkat na řidiče, bála jsem se, abychom nespadli, že je kočár příliš těžký. To bylo milé,“ vzpomíná.

Rozvojová pomoc musí přestat

Rozvinuté země by podle ní měly přestat posílat do Afriky rozvojovou pomoc. „Když některý z afrických lídrů přijede do Evropy, vidíte, jak je bohatý, jaké má drahé oblečení, jezdí v luxusním voze, létá v soukromém letadle. Kam si myslíte, že tato evropská podpora míří? Nemá žádný efekt a musí přestat,“ myslí si.

Tanzánie má podle ní dost přírodních krás, z nichž by mohla těžit. „Země má hodně zdrojů, pokud chce někdo pomáhat Afričanům, měl by je naučit, jak si sami vydělají peníze. Naučit je, jak nachytat ryby, ne jim je dát. Evropa má sama dost problémů,“ dodává.

Štve ji, že média tlačí lidi do toho, aby cítili k africkému kontinentu lítost. „Do zpráv dávají obrázky umírajících dětí a říkají, tohle je Afrika, což hraje velkou roli hlavně u lidí, kteří necestovali. V Tanzánii, Keni ani jinde v oblasti to tak ale není a každý soused se s vámi vždycky rád rozdělí o jídlo. Ať řeknou přesně, kde tyto děti umírají,“ zlobí se.

Mimo nádherných zvířat mají Češi podle ní Afriku spojenou právě s imigranty.

„Uprchlíci jsou pro některé velký byznys. Není správné odsuzovat lidi, kteří hledají lepší život, ale ty, kteří jim pro tuto cestu poskytují prostředky a kteří z toho mají kšeft, a taky vůdce, kteří nejsou schopni zajistit svým občanům odpovídající služby,“ uzavírá.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video