Svým chováním, schopnostmi... a svým způsobem i zapomněním na to, že byl kdy generálem. A že tedy jako voják musel ctít - zejména za totality zvrácené normy při vedení i motivování lidí.
S nadsázkou a vulgárně řečeno: držel hubu a krok. A totéž byl nucen vyžadovat od spolupracovníků. To není nic proti Kostelkovi. Taková byla armáda, která formovala spíše loutky než samostatně uvažující osobnosti. Armáda, v níž novopečený civilista Kostelka strávil před rokem 1989 devatenáct let.
Ani bruselské ústředí aliance nejásá nad generálovým posunem do křesla ministra. Pro vojáky je tento post v zemích NATO zapovězen. A spojenci vědí moc dobře proč. Voják se totiž dokáže jen málokdy podívat na armádu s odstupem.
Vždy jí podvědomě dává přednost před školstvím či zdravotnictvím a jen velmi těžce nese, když mu do ní šťourají "pitomí civilisté". Dobré není ani to, že ministr se jako bývalý voják nepochybně přátelí s jinými vojáky, je jim často jako kamarád ze studií zavázán nebo i oni jemu jsou za leccos vděčni.
Nejednou se pak znají i celé rodiny. Těžko pak rušit vojenskou posádku, když jí velí Franta, který si přece vzal Věruš. "Najde takto 'spoutaný' ministr-generál dost sil, aby prosadil bolestivé reformní kroky? Zatím se zdá, že Kostelkovi se to může podařit. K jeho vnitřní proměně mohlo přispět účinkování v roli vojenského přidělence Česka v Kanadě.
Kostelka má pověst inteligentního muže, jenž by si měl nástrahy svého vojákování uvědomovat. V opačném případě dá za pravdu těm kritikům, kteří varují, že generálovo vnímání světa je až příliš omezené, než aby zvládl reformu armády, v níž nevidí službu občanům, ale hračku pro své potěšení. Ta se pak právě proto dostává na scestí a připravuje se na minulou válku.
