Nehledejme v tom zbytečně rozpor. Našel jej už Ústavní soud. Zjistil, že není přípustné, aby jeden konkrétní člověk povinně doplácel na byt jiného, který náhodou bydlí v jeho domě. Proto byla stará vyhláška regulující ceny zrušena. Dnes vzniká nová. Ale nové má jen číslo. Zbytek byl opsán podle té staré.
Můžeme snadno vyvozovat: po své předchůdkyni zdědí stejné chyby. Také bude v rozporu se zákonem. Jednoho dne podají poslanci či senátoři ústavní stížnost a Ústavní soud staronový předpis zruší. Možná ani nebude hledat zdůvodnění. Také je opíše ze starého rozsudku.
Snad to stihne včas. Vyhláška totiž platí jen prvního půl roku, tedy do voleb. To stačí. Vláda snad počítá s tím, že hlasů nadšených nájemníků bude mnohem víc než znechucených majitelů. Je to vůbec život v právním státě? Doufejme, že ano.
Vždyť Ústavní soud se nebojí rušit zákony a vyhlášky, které jsou v rozporu s jinými. I majitelé domů budou nový výnos dodržovat, dokud nebude zrušen. Co jiného jim zbývá? Právo ignorovat zákony mají jen úředníci, kteří rozhodují. Zatímco jedny jejich nešvary jsou rušeny, oni klidně tvoří druhé, aby se bydlení dál prodávalo hluboko pod cenou.
Co když zjistí, že by voliči kromě levného bytu ocenili i levný chléb? Objeví se předpis, že pekaři musí ze svého dotovat ceny pečiva, ať si sami třeba zkrachují. A kdyby byl i tento výnos prohlášen za protiústavní, není žádný problém vydat jej znova. Zásoba čísel je přece nekonečná.
