Přesto víme, že nežijeme stejně. Máme sice věci, které se svým vzorům podobají vzhledem, ale ne kvalitou. Neliší se jen zboží, ale i jeho účel. Bohatý Evropan si je kupuje, aby je používal a spotřeboval, chudý proto, aby je měl co nejdéle.
Proto pozor na to, co říká statistika. Obzvlášť když víme, co můžeme najít za hrátkami s čísly. Blahobyt je totiž podivná věc. Poměřujeme ho počtem elektronikou prošpikovaných domácností. Jestli do nich teče slaměnou střechou, to neměříme.
Jen díky tomu jsme už statisticky polorovni Západu. Hořekovat nad prohnilostí jeho konzumu však můžeme dál. Jen se na něj podívejme - k autu se tam chovají jako k předmětu spotřeby! Dokážeme se pochválit, že my si věcí vážíme. Nejsou tu přece proto, aby je někdo spotřeboval.
Jsou to skvosty, okolo kterých se otáčí rodinný život. Letitá škodovka, která smí jezdit jen v opravdu pěkném počasí, aby prorezlý lak neutrpěl šmouhu, koberec, před kterým je třeba se zout, zájezd, kde turista nocuje v autobusu. Tak vypadá svět toho, kdo sice lační po majetku, ale má ho málo.
Věci dávají lidem zákony: Nespotřebuješ mě, abys mě jednou vzal a vyhodil. Starej se o mě o víkendech a na generální údržbu si vezmi dovolenou, to aby ses mnou mohl i po letech pochlubit.
Jestli je tu něco, co nemá velkou cenu, co se může opotřebovat i utrápit, pak jsi to ty, člověče. Ale nás, Věcí, si važ. Nové si jen tak nekoupíš. Tomu už nemusíme věřit. Životní úroveň roste a pomalu se otevírá království spotřeby, kde nadvláda předmětů paradoxně končí.
Jednou snad vstoupíme i do sjednocené Evropy, onoho císařství konzumu, kde jsou věci pro člověka. Tam už se statky vezdejší nebudou podbízet tím, jak jsou vzácné. Budou zbytečné. Zavaleni nadvládou přebytku lze žít svobodněji než pod knutou nedostatku.