Nedůvtipný byrokratický pohled na vzdělání zkraje třetího tisíciletí šokuje.
Můžeš lačnit po studiu, jak chceš, můžeš číst v patnácti Homéra, řekne-li úřední nos "stačí, přebýváš", máš smůlu.
Nos spočítá, kolik je třeba na metr čtvereční kadeřnic, horníků, právníků, vydělí státními dotacemi a vydá kvótu, zaplní kolonku. Proti kolonce jsou lidská touha po vzdělání a důkazy o lepším uplatnění všeobecně vzdělaných lidí malým argumentem.
Byrokratické nosy nás ovládají. Kvůli nim je republika na chvostu vyspělých zemí v počtu absolventů všeobecných středních škol. Vysokoškoláků máme o polovinu méně než západní svět. Ve funkční gramotnosti (orientaci v moderním světě) bychom nevyhráli ani krajské přebory.
Úzká odborná specializace, kterou u nás získává pořád ještě drtivá většina mladých lidí, se v éře informačního věku mění ve vstupenku na úřad práce. Špatně se jim mění profese. Gymnazista může jít na vysokou, sednout si za přepážku pošty, dělat účetního. Inženýr může počítat peníze ve spořitelně. Vyučený nástrojař bude stěží poskytovat právní rady.
Ale nejde jen o profesi. Vzdělání přece není pouhý glejt k práci. Je to styl života.
Vzdělání otevírá oči, činí člověka svobodnějším, tvořivějším. Už Cicero psal, že "studium vzdělává mládež, těší starce, zdobí šťastné chvíle, je útočištěm a útěchou v neštěstí".
Nemá snad člověk na tak úžasný statek dokonce i právo, chce-li ho získat? Donedávna chudí Irové na vzdělání vsadili. Otevřeli brány gymnázií i vysokých škol dokořán, z ministra školství udělali vlivného člena kabinetu. A předběhli sami sebe.
Opisujme. Jejich úředníci i politici vidí dál než na vlastní nos.
