Císař Nero zřejmě Řím nezapálil

I když legenda praví, že císař Nero v roce 64 zapálil Řím, zřejmě to není pravda. Podle nejnovějších výzkumů, o nichž informovala britská televize, je císařova vina výplodem prokřesťanských a prožidovských spisovatelů. Autor studie, profesor historie na univerzitě v německé Konstanzi Gerhard Baudy, tvrdí, že plameny byly součástí revolty skupiny, která snila o pádu impéria.

V té době se totiž do rukou židů a křesťanů dostaly letáky, které předpovídaly blížící se konec světa a příchod spasitele Mesiáše. Ti si je vyložili jako poselství vyzývající k povstání.

"Je velmi nepravděpodobné, že by onen požár byl výsledkem náhody. Očekávání, která vzbuzovalo proroctví, byla mezi lidmi tak veliká, že to musel být úmyslný čin. Křesťané nenáviděli Řím a věřili v proroctví, že Ježíš Kristus zničí zlo velkým ohněm nebo kataklizmatem," vysvětluje Baudy.

Jiní badatelé v Neronovu vinu věří
Baudyho teorie kontrastuje s názory jiných odborníků, kteří se nadále shodují na původu obrovského zničujícího ohně. Někteří se domnívají, že požár vypukl kvůli vysokým letním teplotám a silnému větru, jiní vidí v Neronovi pyromana, jenž zásluhou plamenů hodlal město zrekonstruovat podle svého.

Poté, co město devět dnů hořelo, císař podle Baudyho v záchvatu z katastrofy obvinil křesťany. Nařídil, aby bylo popraveno na tři sta lidí z jejich třítisícové římské komunity.

Podle latinského historika Tacita bylo mnoho Kristových věrných spoutáno, potřeno dehtem a použito jako lidské pochodně pro osvětlení Nerona trpícího nespavostí během jeho nočních procházek zahradami jeho soukromé rezidence Domus Aurea.

Hrůzovláda vedla později k povstání v římských provinciích a také vzpouře vojska vedeného generály Galbou v Hispánii a Vindexem v Galii. Nero pak byl prohlášen veřejným nepřítelem. V roce 68 spáchal sebevraždu.

Kdo byl Nero

Nero (37-68 n.l.) byl matkovrah, despota, cholerik a ješitný umíněnec. Na druhé straně ale byl i ochráncem Seneky, milovník gramatiky a rétoriky a propagátor chvályhodné daňové reformy. 
Nástupník Claudia a nejvyšší vládce římského impéria v letech 54-68 se dopouštěl výstřelků, které by ho jindy a jinde stály nejen postavení: rozhazoval neomezeně veřejné finance, pořádal extravagantní orgie a mezi jinými frivolnostmi dokonce nutil Římany, aby poslouchali jeho recitace veršů. Jeho špatnosti skandalizovaly patricije i plebejce a ohromovaly vojenskou aristokracii, která se stavěla za puritánské ideály republiky, kterými se řídili jejich předkové před nástupem císařů. Těsně před skonem prohlásil: "Jakého umělce ztrácí svět mou smrtí...!"