Nikdo nepochybuje o tom, že církve mohou mít vlastní názor a jakkoli ho šířit. Je to však názor v nenáboženském státě oprávněný a spravedlivý?
V případě milosrdné smrti ano, v případě homosexuálních svazků ne.
Proč je tomu tak?
Zákony civilizovaných zemí vycházejí ze zjevných pravd, o kterých nediskutují. Tyto pravdy jsou základními kameny všech velkých náboženství. Pravidlo "Nezabiješ" je jasné našemu rozumu a citu a podle svatých knih je to pravidlo Boží.
Zabití ze soucitu toto pravidlo zpochybňuje a překrucuje. Co je to soucit? Neměli Sparťané soucit s mrzáky, které svrhávali ze skály? Neměli čínští rodiče soucit s opovrhovanými děvčátky?
Eutanazie se však řídí jasnými pravidly, odtuší její obhájce. Vychází z toho, že ve svobodné zemi si dospělý člověk může dělat, co chce. Trpí-li a požádá-li při jasném vědomí o smrt, jak mu můžeme nevyhovět?
Každý, kdo prožil nějakou těžší nemoc, ví, jak je taková argumentace scholastická. Vědomí trpícího člověka není vědomím zdravého člověka. Přání může vyslovit, zpátky je už vzít nemůže.
Zkušenosti lékařů s lidmi, jejichž bolest je neúnosná a snižuje jejich lidskou důstojnost, musíme brát v úvahu. Stejně jako mínění lidí, kteří podle průzkumů většinou chtějí rozhodnout o své smrti sami.
Vážně však musí být v této debatě bráno i stanovisko církví. Zákon o eutanazii je totiž nesmírně povážlivý – týká se etických hranic, které zákony obyčejně neprolamují a možná ani nesmějí prolamovat.
V případě homosexuálů je to jiné. Zde by mohli zákonodárci mínění křesťanů klidně ignorovat. Tím, že partnerství homosexuálů bude posvěceno úřadem, nevzniká nikomu škoda. Mluvíme-li o partnerství, není nijak dotčen ani institut civilního sňatku, natožpak církevního.
Argumenty o tom, že registrované partnerství ohrožuje rodinu nebo dává homosexuální chování jako vzor, jsou nesmyslné. Podle této pochybné logiky by rodinu více "ohrožovaly" rozvody či filmy na téma, že život v neúplné rodině je někdy legrace. A dokonce samotná školní výuka, v níž jsou homosexuálové ukazování jako normální lidé.
V tomto případě tedy stát může říci církvi – děkuji za názor, ale udělám, co chci.
Možná, že v případě milosrdné smrti je to dokonce naopak. Možná by tady měl stát vyslechnout slova církví a zařídit se podle nich. Zákony totiž mají určovat pravidla, podle nichž se k sobě chovají svobodní lidé.
Nemají a nemohou zasahovat do jejich bytosti, vědomí a svědomí. To je oblast, která patří člověku samému a Bohu. Smrt je tajemství, o němž nevíme nic. Církve říkají – nepřivlastňujme si zpupně to tajemství. Nepatří nám.
14. prosince 2005 1:00
