Když Čína otevřela svou ekonomiku a ze Sovětského svazu vzešlo Rusko, bilaterální vztahy vstoupily do nového stadia. Převažuje vstřícnost, ale něco ze staré podezřívavosti přetrvává – a v něčem se ještě nově rozšířila. Od Siovy návštěvy se neočekává, že by přinesla nějaký průlom. Lze předpokládat několik dohod o exportu ruských uhlovodíků, ale nic moc dalšího. Návštěva nicméně zdůrazní několik důležitých rysů tohoto bilaterálního vztahu.
V prvé řadě si ruská a čínská vláda mohou dovolit bagatelizovat význam svých vazeb na Spojené státy. Čína ve svém zostřujícím se soupeření s USA považuje Rusko za svůj strategický týl – a snad zázemí (třebaže ještě ne za spojence). Ruští lídři pokládají čínsko-americké soupeření za vítaný příspěvek ke strategické váze jejich země, již na rozdíl od Číny neposiluje robustní hospodářský růst. Čím víc USA brojí proti nevyhnutelnému rozmachu čínské „bezpečnostní oblasti“, tím líp pro Rusko, tedy přinejmenším tak to podle všeho vnímají kremelští stratégové.
Samotný čínsko-ruský vztah přitom dosáhl bezprecedentní míry vroucnosti. Číňané dělají téměř vše, co jen lze, pro rozptýlení ruských obav. Staré hraniční spory byly utlumeny. Objem obchodu svižně narůstá. Navíc nedochází k žádné demografické expanzi Číňanů na Sibiř, třebaže řada novinářů a odborníků takový názor šíří. Počet Číňanů usazených v Rusku – oficiálně i potají – dosahuje 300 tisíc. Před revolucí roku 1917 žilo v ruském impériu mnohem víc Číňanů.
Jaroslav Róna, Sedm červených Číňanů, 2011
Dvě krize identity
Pod povrchem však ve dvojstranných vztazích přetrvává neklid, zčásti z historických příčin. Nacionalističtí Číňané mají v paměti ruské imperiální zábory, zatímco mnozí Rusové mají chorobný strach ze „žlutého nebezpečí“, přestože Mongolové dobyli a ovládli Čínu, kdežto z Ruska byli nakonec vypuzeni (o tom, že sami Číňané nikdy Rusko nenapadli, ani nemluvě).
Důležitějšími příčinami panujícího neklidu jsou negativní demografické trendy v ruské zabajkalské oblasti na Dálném východě. Tady znalci skutečně mají kus pravdy: přetrvá-li na Sibiři současný stav blízký ekonomické stagnaci, svět bude svědkem druhého, obřího projevu finlandizace, tentokrát na východě. Nejde sice o nejhorší možný scénář, jemuž může země čelit, ale pro Rusy to není ta nejpříjemnější vyhlídka, vzhledem k jejich hluboce zakořeněnému smyslu pro velmocenský status.
Nejedná se o neodvratný scénář a Si ani ruský prezident Vladimír Putin na něj při setkání v Moskvě rozhodně nebudou myslet. Čína se potýká s krizí identity, jelikož naráží na téměř nevyhnutelné ekonomické zpomalení a musí zavést nový růstový model.
Rusko přitom sužuje ještě hlubší krize identity. Přestálo nějak postsovětský šok a teď se zotavilo. Přesto je Rusko posledních asi šest let v určitém nevyjasněném stavu, bez strategie, bez cílů a bez konsenzu elit na vizi budoucnosti.
Hlavně žádné problémy
Pro čínsko-ruské vztahy mohou být takové zásadní nejistoty požehnáním. Oba lídři mohou spoléhat na to, že ten druhý nebude přidělávat problémy, a dokonce si mohou v geopolitických otázkách pasivně pomáhat. Například v Sýrii obě země ukázaly, že skutečně žijeme v multipolárním světě. Nové dohody o ropě a plynu pak posílí obě ekonomiky.
S replikou Paříže se můžete setkat u města Chang-čou, které je správním střediskem provincie Če-ťiang v jihovýchodní Číně.
S replikou Paříže se můžete setkat u města Chang-čou, které je správním střediskem provincie Če-ťiang v jihovýchodní Číně.
V dlouhodobém výhledu budou čínsko-ruské vztahy záviset velkou měrou na tom, zda Rusko překoná svou současnou stagnaci a zda bude jedním z jeho dalších kroků začátek využívání rozsáhlých vodních a dalších zdrojů Zabajkalska. Má-li k tomu dojít, bude zapotřebí kapitálu a technologií nejen z Číny, ale i z Japonska, Jižní Koreje, USA a zemí jihovýchodní Asie. Zabajkalská oblast by mohla poměrně snadno rozšířit vazby s energeticky hladovými asijskými ekonomikami, ku prospěchu všech. I problém s pracovními silami je řešitelný, přičemž ambiciózního a potřebného rozvoje se budou moci zúčastnit miliony pracujících z bývalé sovětské střední Asie – a snad i z pomalu se liberalizující Severní Koreje.
Prvním krokem je ale začít vytvářet v regionu podmínky, které tam k životu a práci budou přitahovat Rusy. Loňská schůzka Asijsko-tichomořské hospodářské spolupráce ve Vladivostoku vytvořila pouhou enklávu rozvoje. Růstová strategie pro celý region by teprve měla přijít. Nestane-li se tak, současná čínsko-ruská srdečná dohoda téměř určitě ochladne. Rusko se začne cítit zranitelné a bude tlačeno buď ke geopolitické hře s ohněm, anebo k podřízení se čínské vůli.
V současnosti však vztahy mezi Čínou a Ruskem vypadají mnohem lépe než smyšlená družba v dobách mého dětství. Putin a Si udělají vše pro to, aby tuto skutečnost zdůraznili.
Sergej Karaganov (vlevo) na archivním snímku z roku 2005 při jednání o euroatlantickém partnerství. Vpravo tehdejší litevský ministr obrany Antanas Valionis. Karaganov v tu dobu pracoval v poradním sboru Rady zahraničních záležitostí Ruské federace.
Sergej Karaganov, čestný předseda prezidia Rady pro zahraniční a bezpečností politiku, je děkanem Fakulty světové ekonomiky a mezinárodních věcí ruské Národní výzkumné univerzity – Vysoké školy ekonomické.
Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
