Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Čínská velkovýrobna olympijských vítězů. Jak to viděl český trenér

  15:06aktualizováno  15:06
Za pár dnů začne Čína sklízet jednu zlatou medaili za druhou. To je aspoň plán. Nakoukněme teď za oponu úspěchu: jak to Čína dělá? Odpověď: má státní program na výrobu medailistů, který začíná už s dětmi. Lidé, kteří nahlédli dovnitř, hovoří o mašinerii vojenského stylu.

Učedník - mučedník. Trenér si sedl na drobná záda malého gymnasty, aby zvýšil jeho pohyblivost. | foto: ČTK

Představte si, že žijete v zapadlé vesnici, jednoho dne tam přijedou nějací pánové, přeměří vám délku rukou, nohou, změří biceps a pak řeknou: Bude z tebe kanoista. Nikdy předtím jste to slovo neslyšeli. Přesně takhle vybírá Čína své budoucí olympijské vítěze.

A přesně takhle se to stalo čtrnáctiletému chlapci jménem Jang Wen-džun. "Vždyť neumím ani plavat," řekl tehdy. A když poprvé uviděl vratkou loď, měl z ní hrůzu. Ale stal se z něj sportovec světové extratřídy. A olympijský vítěz z Atén před čtyřmi roky.

Čen Jun teprve uvidí, jestli to dotáhne tak daleko, nebo zda ji systém vyvrhne. Před rokem přišli i do její zapadlé vesnice úředníci, přeměřili jí šířku ramen, obvod pasu a stehen a oznámili jí, že bude vzpěračkou. Jak řekla týdeníku Time, bylo jí čtrnáct a o tomhle sportu slyšela poprvé v životě.

Dnes je studentkou sportovní internátní školy, jedné z tří tisíc, které v zemi existují. Trénuje v nich (studuje by bylo příliš silné slovo) na 400 000 mladých talentů.

. Bude z tebe sportovec

Každoročně podstupují miliony čínských dětí testy, po nichž se mohou dostat do 3 000 internátních sportovních škol, kde je 400 000 studentů. Náplní je převážně trénink, dril a zákazy. Děti jsou podle fyzických předpokladů vybrány pro sporty, o nichž mnohdy ani neslyšely. Domů se dostanou třeba na týden za rok.

Jsou obráběni v obrovském stroji na medaile, fordovské výrobní lince na šampiony, proti níž byl i legendární sovětský či východoněmecký systém přípravy sportovců skoro radostné skotačení. "Je to stroj ve vojenském stylu," řekl MF DNES Josef Capoušek, slavný německý vodácký trenér českého původu, který byl donedávna trenérem čínských olympioniků včetně Jang Wen-džuna.

Sportovci žijí v kasárenském prostředí, trénink je skoro grenadýrský dril a vše se řídí podle plánu, který vypadá jako vojenská operace. Vlastně proč ne: sportovci jsou pěšáci malé mírové války. Čína, ačkoliv to nepřizná, by ráda doma poprvé předstihla v počtu medailí Ameriku, aby tak potvrdila svůj velmocenský status. Má na to plán.

Jak si zamilovali ping-pong
Projekt 119, to zní tajuplně a vojensky. Skoro jako plán na výrobu pušky střílející za roh. Je to součást strategické operace, v níž se chce stát nejúspěšnější sportovní zemí světa.

Když Číňané získali právo pořádat olympiádu, schválila vláda program nazvaný s čínskou politickou poetikou "Získání hrdosti na olympiádě". Základní myšlenka: soustředíme se na sporty, kde můžeme získat nejvíce medailí. To znamená disciplíny, kde není taková konkurence nebo kde je nejvíc kategorií. Příklad: při šermířských soutěžích se rozdá deset zlatých, zatímco při rychlostní kanoistice a soutěžích na divoké vodě je jich šestnáct. Výklad: takže je výhodnější zahodit šavle a flerety a uchopit pádla.

. Bijte mě. A bude ze mě šampion

Trénují devět hodin denně, sedm dní v týdnu. Stýská se jim po domově, po večerech pláčou, gymnastiku nenávidí. Jak se žije malým Číňanům v gymnastické akademii čtěte zde.

Číňané však šli do ještě větší hloubky. Protože v ženských sportech bývá menší konkurence, bylo chytré soustředit se tam. Vynaložené peníze i úsilí přinesou medaili s větší pravděpodobností.

Pak přišel Projekt 119, malá, ale nejambicióznější součást tažení na olympijský Olymp. Proč paběrkovat na malých sportech, když v těch největších, atletice a plavání, se rozdá 122 zlatých? Proč by si Čína nemohla vybojovat svůj díl i z tohoto rohu hojnosti? A tak přišel úkol sehnat mladé atlety a plavce.

Čínská gymnastka Jang I-lin: šestnáct let? O věku čínské gymnastky Jang I-lin se vedou spory. Oficiálně je narozena v roce 1992, a tak může startovat na olympiádě, Američané si však myslí, že je mladší.

Ale tenhle strojový přístup není vlastně vůbec divný. Takhle to Čína dělá pořád. Dokonce i "nejčínštější" sport, ping-pong, přišel náhodou. Do roku 1953 neznamenal pro Čínu vůbec nic. Jenže tehdy se Mezinárodní federace stolního tenisu jako jedna z prvních rozhodla vyloučit Tchaj-wan a čínský režim rozpoutal organizované pingpongové šílenství. Už za šest let získala Čína první titul světa a předseda Mao to označil jako "duchovní jadernou zbraň". Aby si Čína udržela prvenství, rozjeli se trenéři napříč zemí, aby hledali děti s rychlými reflexy a nohama, z nichž potom v desítkách speciálních škol dělali šampiony. Podobně to bylo s čínskou vášní pro volejbal (vzplála v roce 1964, když Japonky snadno vyhrály zlatou při olympijské premiéře - tohle se taky rychle naučíme) a pro taekwondo.

To bylo tak: Jižní Korea jako hostitelská země prosadila na hrách roku 1988 v Soulu do programu svůj téměř národní sport, taekwondo. Vyhrála skoro všechno. Číňané si všimli, že neměla konkurenci, úvaha tedy zněla: existuje sport, kde ani není třeba porážet celý svět. Stačí jen porážet Jihokorejce. Jenže stejně důležité jako najít ty správné sporty bylo najít a vycvičit ty správné děti.

Kolik udržíš nábojnic?
Čína není sportovní země. Nejsou tam sportovní kluby v pravém slova smyslu jako jinde ve světě. Děti po škole nevyrazí hrát fotbal nebo tenis. Když jsem si šel v roce 1999 v Pekingu zaběhat, lidé se dívali nejen na mě, ale i za mne. Pak jsem pochopil, že asi vyhlíželi toho, kdo mě honí.

Jak se z téhle země nesportovců dělá národ šampionů? "Do venkovské školy nebo dokonce školky přijede člověk z města, pozoruje děti, přeměří jim třeba rozpětí paží, délku rukou, udělá nějaké jednoduché testy a zajde za rodiči, aby jim udělal zajímavý návrh," říká Josef Capoušek. "Nabídne jim, že stát se bude o děti starat, dá jim najíst, oblékne je a ještě z nich udělá sportovce. Rodiče jsou šťastní, protože mají o krk méně."

. Vítězný plán

Kvůli celkovému olympijskému vítězství si Čína vypracovala celou strategii: orientuje se na sporty, kde se rozdává nejvíc medailí a kde je slabší konkurence. Tudíž se soustřeďuje více na ženské disciplíny. Sport je považován za službu vlasti.

Někde probíhá výběr přece jen trochu jinak. Týdeník Time uvedl, že o tom, jestli někdo bude například lukostřelcem, rozhodne, zda dokáže na otevřené dlani postavit komínek z prázdných nábojnic. Když jich na sebe postaví víc než pět, je vidět, že má pevnou a klidnou ruku. Změří mu ještě zrak a šíři ramen.

Děti, které prošly, odcházejí do internátních škol daleko od domova. Když tam dorazí cizinci, jsou překvapeni, v jak bídných podmínkách žijí a trénují. A taky tím, že téměř vůbec nestudují. "Ani já jsem nikdy neviděl, že by se učily," říká Capoušek. "Jen trénují." Ke špatným podmínkám je smířlivý, protože zná Čínu: "Ve škole to může být hrozné, ale když vidíte, v čem ti z chudých rodin žijí doma, a těch je většina, tak je to přepych. Doma spí na zemi, tady mají postel, třikrát denně teplé jídlo. A pravda je, že v elitních gymnáziích je to už na úrovni."

Život se stává jedním nekonečným tréninkem. Je to jiný trénink, než jak ho známe my. Začínající lukostřelci se například celý rok učí jen pouštět napnutou tětivu.

Nekonečný dril je důvodem, proč se Číňané začali nejdřív prosazovat ve sportech, které lze nacvičit, jako jsou skoky do vody či gymnastika. Technické disciplíny trvají déle.

Dril. To je také nebezpečné síto. Děti, jež propadnou, se vracejí po letech domů s mezerami ve vzdělání. Nejen s nimi. List Čínský sportovní deník napsal, že osmdesát procent bývalých sportovců nemůže najít práci kvůli nedostatku kvalifikace a taky proto, že mají zdravotní problémy z nadměrného přetěžování.

Pro ty, kteří projdou, je každý den stejnou namáhavou rutinou. Zastaralé metody připomínají sovětské olympioniky, rumunské dětské gymnastky a nadupané východoněmecké plavkyně. A také kasárenské způsoby. Někdy dokonce bití. Absolutní poslušnost. Jakákoliv absence kritiky zdola. Politruci jako bozi a sportovci jako nejnižší stupeň žebříčku. Tolik připomínají vojáky.

To je přesné srovnání: sport je považován za službu vlasti a sportovci, kteří odcházejí jednou na odpočinek, jsou označováni stejným slovem jako vojáci, kteří odešli do civilu. A pak je tady ještě jeden důvod. Číňané jsou vedeni k tomu, aby poslouchali. "Ve městech je spousta semaforů, ale nikdo na ně nekouká," říká Capoušek. "Všichni se řídí podle důchodců s píšťalkou, kteří dávají pokyny, kdy se má vyrazit a kterým směrem. Ve sportu je to úplně stejné."

. Český trenér Číňanů: Je to vojenská drezura

Čínský vrcholový sport je dril na vojenský způsob, jenž klade vítězství nade vše ostatní, říká Josef Capoušek, který tři a půl roku trénoval čínskou olympijskou reprezentaci v rychlostní kanoistice.

Předtím byl v letech 1990 až 2003 trenérem Německa, s nímž nasbíral osmnáct zlatých olympijských medailí a přes šedesát titulů mistrů světa. Číňané se s ním pár týdnů před olympiádou rozloučili, protože jeho liberální přístup ke sportovcům se zcela rozcházel s tím, co Capoušek nazývá "vojenská drezura".

Jak vypadá ten čínský stroj na medaile v praxi?

Je to organizované po vojenském způsobu. Lidé okolo věří, že čínský sportovec musí mít disciplínu jako voják, musí být pod neustálým dohledem a někdo ho musí pětkrát denně seřvat.

To je jako v kasárnách...

Dvakrát ročně jedou na týdenní dovolenou domů. I ti ženatí. I trenéři. Víc ne. Tak si asi představíte, jaký to je život. Když jsme se vrátili z mistrovství světa, prosadil jsem, aby moji svěřenci dostali pár dnů volno, ale byl to velký boj.

Proč je drží takhle zkrátka?

To je úplně jiný přístup. Když jsem dal po závodech někomu jeden den volna na regeneraci, přišli funkcionáři a řekli, že je líný. Za dobrý den považují, když závodník trénuje do bezvědomí a večer se po čtyřech odplazí do postele. Pořád jim opakují, že jsou líní. Každý den byl úplně stejný. Myslím, že si zaslouží něco víc.

Co vás zarazilo po příchodu k vašemu týmu?

Třeba nástupy. Sportovci se před každým jídlem vyrovnali doleva a doprava jako vojenská jednotka. Pak přišel nějaký funkcionář, který k nim držel politický projev. Něco ve stylu: Musíte se víc snažit, musíte být ještě pilnější, vaše vlast na vás hledí. Pak je seřval, že jsou líní, a šlo se na jídlo. Večer po povinných televizních zprávách byla politická debata. Taky mě zarazilo, že nemohli mít laptopy, a dokonce ani mobily. To jsem jim prosadil a teď jsem se dozvěděl, že po mém odchodu jim je zase zakázali.

To je úplně jiná filozofie přístupu...

Já bych řekl přímo kulturní střet. Pro ně je sportovec v hierarchii celého realizačního týmu na posledním místě. Čína se dívá na sport jinak než my. Sportovec je jako kůň: klapky na oči, vypni mozek a dopředu. Tam nešlo o kvalitu tréninku. Oni trénink odpracovali. Já jsem jim říkal: Musíte chtít, a ne že musíte. V tom je velký rozdíl. Závodníci byli třeba překvapeni, že jsem je nechal při tréninku samotné, bez kontroly. Vysvětloval jsem jim, že od toho tady nejsem já, ale oni sami. Já jsem tady proto, abych jim pomohl.

Proč to tak je?

Protože funkcionářům nejde o zvýšení úrovně, ale jen a jen o zlaté medaile. Podle toho jsou hodnoceni, mají postup a prémie. A úspěch potřebují vykázat rychle. Ti lidé kolem sportu mu nerozumějí. Jak jsem dodatečně zjistil, měl jsem v čínské verzi smlouvy klauzuli, že se zavazuju získat zlatou medaili! Ale cožpak se k něčemu takovému můžete dopředu zavázat? Mimochodem, po mně nastoupil armádní důstojník.

Byl jste vyhozen šest týdnů před olympiádou. Co na to teď říkáte?

Že to byla hloupost. Buď mě měli vyhodit už před půl rokem, nebo až po hrách. Teď je to špatně. Řekli mi, že moji sportovci podávali špatné výkony. Ale pod mým vedením se Čína kvalifikovala v rychlostní kanoistice na tolik míst jako dosud nikdy.

Čím vysvětlíte čínské úspěchy i přesto, že mají předpotopní metody?

To dělají ty masy. Všechno dělají přes počty. Tím drilem vám z toho obrovského množství prostě tři čtyři šampioni vyplavou. A tou drezurou z nich hodně dostanou. Lépe by však bylo, kdyby je systematicky připravovali. Jenže v Číně musí být všechno ze dne na den.

Chtějí uspět na olympiádě.

Samozřejmě, proč ne. Je to otázka prestiže, která má i politickou váhu. Čína chce dokázat světu, že je zase zpátky. A zase, proč ne: je to jediná velmoc, která byla, zmizela a pak se zase vrátila.



Je extrémní sucho, řekl v Rozstřelu klimatolog. Víc deště experti nečekají





Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.