Když ještě v Číně vládl komunistický vůdce Mao Ce-tung, byla Albánie v Evropě jeho nejbližším spojencem, kterému Peking mohutně pomáhal finančně i vojensky. Maoismus zde přetrval i v době, kdy už se ho vzdala i samotná Čína.
Protikomunistická revoluce v Albánii nastavila vzdálenost mezi Tiranou a Pekingem zase na normální velikost. Teď však míří Čína do Albánie znovu – ideologii nechává být, její zbraní jsou tentokrát jen peníze.
Patří jim i letiště
V dubnu oznámili Číňané, že ovládli společnost spravující mezinárodní letiště v Tiraně. Koupě byla zveřejněna krátce poté, co se Albánie a akcionáři letiště dohodli, že ukončí monopol na letištní provoz trvající od roku 2004.
Přestože se letos chystá otevření teprve druhého letiště v zemi (v Kukesu severovýchodně od Tirany), zůstane Tirana hlavní albánskou leteckou destinací. Tamní letiště prožívá jeden z největších rozmachů v celoevropském měřítku: počet odbavených pasažérů vzrostl ze 600 000 v roce 2005 na dva miliony loni.
To však není z hlediska čínských investic zdaleka vše. Už v březnu kanadská společnost Banker’s Petroleum oznámila, že prodala svou licenci na ropný výzkum a těžbu čínské firmě Geo-Jade. Až do roku 2014 byla přitom kanadská firma vůbec největším zahraničním podnikem, který v zemi působil.
Váš komunismus se s Hodžou nedá srovnávat, říká albánský spisovatel |
Během několika posledních měsíců se tak Čína stala druhým největším obchodním partnerem Albánie (po Itálii), když za sebe odsunula tradiční země – Řecko a Turecko.
Albánci přitom mají ještě v živé paměti dobu, kdy zemi vládly myšlenky maoismu přicházející z Číny. Komunistický diktátor Enver Hodža, který zemi vládl od konce druhé světové války až do své smrti v roce 1985, se maoismu držel ještě dávno poté, co se ho sama Čína vzdala.
Některé Hodžovy kroky dnes vzbudí spíše úsměv, jiné nám tak směšné připadat nemusí. Mimo jiné vyhlásil v roce 1967 Albánii první zcela ateistickou zemí světa. Zároveň však v srpnu 1968 tvrdě odsoudil obsazení Československa Rudou armádou. Podle historiků především z obav, že jeho země bude další na řadě.
Se Sovětským svazem byl Hodža ve stavu zavilého nepřátelství od roku 1956, kdy v SSSR skončil kult Stalinovy osobnosti (jemuž byl kult Hodži podobný jako vejce vejci). Hodžova politika totální izolace od celého světa (v mnohém připomínala dnešní politiku KLDR) vydržela ještě dlouho po jeho smrti, prakticky až do roku 1992, kdy se komunistický režim vcelku překvapivě hladce zhroutil.
Nynější masivní čínské investice v zemi tak jsou dnes mnohými Albánci brány nejen jako investice, ale i jako připomínka časů minulých, ke kterým je neradno se vracet.
Proč jdou do takového rizika?
Podle Zefa Precdiho, albánského analytika z Centra pro ekonomický výzkum, čínské investice příliš nepomůžou tomu, co se od nich očekává především – prosperitě.
„Naše ekonomika je velmi slabá, a podle mě za podmínek, které provázejí tyto investice, takovou dál zůstane – jen s tím rozdílem, že silně poroste čínský vliv v zemi. A na možné geopolitické souvislosti tohoto vlivu albánská vláda vůbec nebere zřetel,“ řekl Precdi balkánské zpravodajské agentuře BIRN.
Podle něj je chybné vítat investice bez ohledu na to, odkud pocházejí. „Dokážu ocenit to, že čínské firmy jdou do rizika, když se rozhodnou investovat v Albánii. Ale přesto, nebo právě proto bych nezapomínal na to, že tyto společnosti jsou přímo kontrolovány Pekingem.“
Precdi varoval, že politickému dopadu závislosti albánské ekonomiky na Číně se nelze vyhnout. „Prosazování euroatlantické orientace, která je naší oficiální politikou v posledním čtvrtstoletí, může tohle odevzdávání se čínským investicím poškodit,“ řekl Precdi.
