„Nemáme hlad, ale ztratili jsme život, jakým tisíce let žili naši předkové,“ říká Gere, Tibeťan, který nyní žije v provincii Čching-chaj, kam ho přesídlila čínská vláda. Podobně jsou na tom miliony někdejších kočovníků. Peking tvrdí, že do konce roku přesídlí do měst i posledního 1,2 milionu pastevců, píší New York Times.
„Plány komunistické strany pro pastýře jsou jako teplý jarní vánek, který rozjasňuje pastviny a dotýká se srdcí pastýřů,“ hlásá státní zemědělský deník. Podle oficiální ideologie pastevectví louky poškozuje, vědecké poznatky však zatím nijak nepotvrzují, že by měla politika přesidlování dobré dopady. Někdejší nomády ve městech trápí chronická nezaměstnanost, alkoholismus a pocit vykořenění.
I když čínští funkcionáři argumentují blahobytem, který přesídlené pastevce čeká, na západní periferii Číny jsou podmínky nesrovnatelné s velkoměsty u pobřeží na východě. Obyvatelé Pekingu a Šanghaje průměrně vydělávají dvojnásobek toho, co je obvyklé v Tibetu a Sin-ťiangu a tyto rozdíly se poslední dobou ještě prohlubují.
Býval soběstačný, teď se bez dotací neobejde
Přesídlení pastevci většinou musí zaplatit zhruba třetinu ceny svého nového domu. Většina z nich dostává od státu příspěvek podmíněný tím, že se vzdají kočovného způsobu života. Domy ve městě Mado, kde Gere nyní žije, ale často postrádají toaletu a tekoucí vodu. Jejich obyvatelé si stěžují i na popraskané zdi, střechy, kterými zatéká, a nedokončené chodníky. Větší problém však je pro přesídlence ztráta nezávislosti pod lživými záminkami.
Gereho dřív uživilo jeho stádo. Teď je bez práce, zato má spoustu dluhů a je závislý na vládních dotacích, v jejichž rámci dostává i mléko, maso a vlnu. To vše si přitom byl dříve schopný obstarat sám. Jeho rodina od státu ročně dostává 965 dolarů (zhruba 23 600 korun), vláda přitom slibovala o tři sta dolarů více. „Až dávky přestanou chodit, nevím, co budeme dělat,“ říká Gere.
Podobné zkušenosti má i třiašedesátiletý etnický Mongol Cochočir, jehož úřady v roce 2003 donutily prodat dvacet koní a tři sta ovcí. Místo nich mu daly půjčku na dvě dojnice z Austrálie. Stádo se mezitím sice rozrostlo na třináct kusů, přesto se Cochočir a jeho rodina sotva uživí.
Krávy navíc špatně snášejí drsné podmínky Vnitřního Mongolska, kde rodina žije. Často trpí zápalem plic a mrznou jim vemena. Krmivo, které vláda slibovala jako formu dotace, nikdy nedorazilo. „Tohle není místo vhodné pro lidské bytosti,“ říká o bezútěšném životě ve svém novém bydlišti Cochočir.
Stalinistické praktiky
„Tyto relokační kampaně jsou ve svém rozsahu a cíli skoro stalinistické. Nikdo se neptá, co ti lidé chtějí,“ říká Nicholas Bequelin z Amnesty International. „Za několik let vláda vyhladí celé domorodé kultury.“
S argumentem centrální vlády o tom, že pastevectví ničí krajinu, navíc nesouhlasí ani vědci, na které se komunistická strana odvolává. „Systém pěstitelství, jakým je kočovné pastevectví, které bylo po staletí udržitelné za použití velmi nízké spotřebě vody, je nejlepší možnost,“ míní například Li Wen-ťün z pekingské univerzity. Nucené hromadné přesidlování lidí do měst naopak vede k nedostatku vody, míní Li.
„Myšlenka, že pastýři ničí louky, je jen záminkou pro přesidlování lidí, kteří podle čínské vlády žijí zaostale,“ říká Enghebatu Togočog, ředitel Jihomongolského lidskoprávního informačního centra, které sídlí v New Yorku. „Slibují dobré zaměstnání a hezké domy, ale pastýři většinou později zjistí, že nic z toho není pravda.“
Jak ovládnout step
Pastviny zabírají zhruba 40 procent čínského území a sahají od Sin-ťiangu na západě země až ke stepím Vnitřního Mongolska. Tradičně zde žijí Ujguři, Kazaši a Mandžuové, tedy menšiny, která Pekingu působí svou odbojností značné starosti.
„Tyto oblasti bylo pro lidi z vnějšku vždy těžké pochopit a ovládat. Jsou považovány za místa, kde bují lupičství a guerillový boj, a kde žijí národy, které dlouho odolávají integraci,“ míní Charlene E. Makley, antropoložka z oregonské univerzity, která se specializuje na Tibeťany.
Samotní pastevci vládě nedokáží vzdorovat, proto i Gere nakonec prodal svých 160 jaků a 400 ovcí. „Jen hlupák by vládu neposlechl,“ říká. „Po tisíce let nebyl problém pást zvířata - a najednou to problém je,“ poznamenal. Má ale plán, jak se k chovu jaků vrátí. Stan, v němž dřív bydlel, postavil u silnice pro čínské turisty. „Budeme podávat mléčný čaj a sušené jačí maso,“ plánuje Gere.
