Když v Teheránu vyšly do ulic zástupy, každý, kdo zná tento scénář, mohl začít odpočítávat: dochází-li dnes k masovým protestům, přijde zítra vyhrožování odvetou ve jménu "národní bezpečnosti". Třetí den budeme svědky uvěznění novinářů a uzavírání médií, čtvrtý den přinese krvavé represálie tajné policie proti demonstrantům a pátý den dojde na zatýkání klíčových opozičních osobností. Každé z těchto opatření bylo skutečně v Íránu provedeno přesně podle harmonogramu, během jediného týdne.
Tentýž soubor deseti kroků byl v průběhu deseti dní roku 2006 uskutečněn v Thajsku a rok nato během sedmi dní v Barmě. Tento scénář, který za necelý týden zablokuje zemi, už dnes zájemci o postavení diktátora na celém světě dobře znají.
Opakovaný scénář
Nic z toho už by dnes nemělo nikoho překvapovat. Měli bychom si uvědomit, že tento prověřený scénář ustavení a prosazování diktatury existuje - což ale platí i pro opačnou strategii usilující o otevření uzavřené společnosti. Když chce rodící se diktátor - kdekoli, kdykoli, zleva či zprava - zablokovat otevřenou společnost nebo zahájit tvrdý zásah proti demokratickému hnutí, postupuje v deseti klasických krocích: vyhlásí výhrůžku, vytvoří tajné věznice, sestaví polovojenské síly, zavede aparát dozorčí bdělosti, namátkově uvězní občany, infiltruje občanské skupiny, zaměří se na klíčové osobnosti, půjde po krku novinářům, kritiku označí za "vlastizradu" a rozvrátí právní řád.
Jakmile jsou tato opatření uskutečněna, je pro hnutí za demokracii nesmírně těžké přežít - ale není to nemožné, pokud vhodně vyvine protitlak. Historie znovu a znovu po celou moderní éru a všude na světě dokládá, že lidé skutečně mají mocné nástroje, jimiž dokážou otevřenou společnost obnovit, jsou-li ochotni jich využít.
Scénář vzdoru usilujícího o zavedení či obnovu prodemokratických poměrů zahrnuje další masové protesty, vznik a viditelné využívání symbolů odporu, nástup dostatečného počtu mluvčích napříč společností, takže nelze všechny najednou uvěznit, otevřenou i skrytou neposlušnost na všech úrovních společnosti, která působí jako brzda ekonomiky, ztrátu podpory právníků a soudců pro rozhodnutí režimu, mezinárodní sankce navázané na lidská práva a poctivé volby, obtížné, ale ne nedosažitelné odmítnutí řady vojáků a policistů střílet na neozbrojené občany, a konečně seriózní trestní stíhání hlavounů poraženého režimu, jakmile se obnoví právní řád.
Povzbuzující účinek ulice
Když vidíme záběry nenásilných demonstrantů brutálně bitých policisty a milicionáři, je bolestivé předávat ponaučení, že vezmeme-li za vodítko dějiny, o tom, zda Írán dopadne jako Barma, anebo snad jako Československo, rozhodnou pokračující pouliční protesty. Znovu a znovu se ukazuje, že když masové protesty vydrží déle než týden či čtrnáct dní, režim - i takový, který začal mlátit a zatýkat demonstranty - nakonec zjistí, že je pro něj prakticky i psychologicky těžké zachovat si pevnost.
Protesty v ulicích, dokážou-li se udržet déle než onen první kritický týden, mají účinek, který je jak taktický, tak emocionální: masové protesty během Velké francouzské revoluce daly dvořanům jasně najevo, že toto povstání je příliš hluboké, než aby jej šlo uhasit běžným způsobem, a americkým koloniím se zase kvůli pouličním protestům, vzdor zatýkání či ještě horšímu zacházení, nedalo vládnout už předtím, než Jiří III. vstoupil do nákladné a nepopulární války. V Estonsku se v 80. letech minulého století rozrůstaly zprvu malé, nelegální protesty, které provázely veřejný zpěv zakázané národní hymny, a když počty lidí vystoupily na několik tisíc denně, Estonci si dodali odvahy.
Ve Spojených státech protesty v ulicích přispěly k ukončení války ve Vietnamu a masové demonstrace hnutí za občanská práva ukázaly, že už dále nelze pokračovat, jak se vyslovil Martin Luther King, Jr., "ve vyjetých kolejích". Rušivý masový protest podle Kinga odhaluje pnutí, které bylo do té doby skryté nebo přehlížené, takže se s ním lze vypořádat.
Občané Íránu - a všichni lidé, kteří se touží vzepřít tyranské vládě anebo protestovat v zavedené demokracii - by si toto ponaučení měli vzít k srdci. Fungující protest musí narušit běžný chod života a ideálně zastavit dopravu. Íránští občané prokázali velkou odvahu a udělali by dobře, kdyby se nepřestávali hrnout do ulic a tam sedět, ležet nebo stát na místě. Pokud režim není ochotný své občany kosit samopaly, pokojné, ustavičné a dlouhodobé narušování běžného života se vždycky osvědčí.
Čas pro jednotnou frontu
Západ může na Írán - a v budoucnu na další vlády - vyvíjet tlak, aby zajistil bezpečnost demonstrantů a zodpovídal se z ní. Natan Ščaranskij řekl, že tato taktika Západu - sledování osudů konkrétních interních disidentů a požadování zodpovědnosti za zacházení s nimi - pomohla rozložit Sovětský svaz. Za této krize by prezident USA měl vytvořit jednotnou frontu s lidskoprávními skupinami, které mu mohou poradit jak přesně sledovat, povzbuzovat a podporovat Íránce, kteří byli nebo teprve mohou být zatčeni či ještě hůře postiženi.
Barack Obama říká, že Amerika "stojí na straně" těch, kdo podporují svobodu shromažďování. To bude vítaná novinka pro lidi žijící v diktátorských režimech dosazených a podepíraných USA a pro opoziční vůdce a žurnalisty, kteří v těchto zemích strádají ve věznicích podporovaných USA právě proto, že se zapojili do takovýchto protestů. To je ovšem pouhý začátek. Jaká by to byla revoluce, kdyby západní demokracie skutečně začaly své zahraniční politiky sestavovat tak, aby jejich měřítkem byla lidská práva a demokratické procesy.
© Project Syndicate, 2009.
O autorceNaomi Wolfová se narodila 12. listopadu 1962 v San Francisku. Americká spisovatelka a politická konzultantka. Vystudovala univerzitu v Yale (1984), v letech 1985-1987 působila na New College v Oxfordu. Knižně debutovala roku 1990 titulem The Beauty Myth: How Images of Beauty Are Used Against Women, její zatím poslední knihou je loňská Give Me Liberty: A Handbook for American Revolutionaries (Dejte mi svobodu: Rukověť amerických revolucionářů). Je vdaná, má dvě děti. |
