Kolikrát už řekli okřídlené: Známe ho jako slušného a hodného pána. Dnes už asi tak zaskočeni nejsou - po padesáti letech se nacismus jeví jako zločinný systém přece jen drtivé většině Němců.
Ale čím jsme zaskočeni my? Taková otázka se musí nad zprávami z bavorského městečka nutně objevit. Kde jsou ti naši Tutteři a jak nás zaskakují? A co jim my říkáme? Také že jsou to slušní lidé? Že je známe, jak se starají o obec, jak pečují o krásu vlasti a doškolování dospělých? Že dnes jsou to kavalíři a že nás udivuje, jak hrozní a nelítostní byli tenkrát? Nic takového není třeba.
Naši Tutteři nikoho neudivují ani nezaskakují. Dostali vysoké odstupné. Přeplachtili do nových dob bez výčitek a bez následků. A s pýchou, my byli někdo! Křivě se na ně podívejme - zažalují nás, že je hanobíme. A my ten soud prohrajeme. Být estébákem, mučitelem, násilníkem komunistického režimu není ani dnes nic zlého.
Soudruzi tenkrát postupovali podle zákonů a předpisů. Na tom se vždy zlomí všechny žaloby a všechny pokusy osamělců domoci se soudních rozsudků. Co norimberský soud odmítl s poukazem na nezákonnost a zločinnost nacistického režimu, tomu náš stát říká: právní kontinuita.
Nacistický režim srostl s Německem do posledního bloku, do posledního bytu a dvorku. Jako komunismus - všichni nějak předcvičovali. Po padesáti letech se přesto Němci od svého nacismu oddělili a jsou jím "udiveni".
Možná že i my se jednou oddělíme a za sto let se také už budeme našim Tutterům či Grebeníčkům a jejich komunismu divit. Zatím je to jako kdysi u Němců: skoro třetina z nás tvrdí, že za Husáka "bylo líp". A Husákův "Tutter" nevadí nikomu.
