Loni profesor Holý rozdělil svou laboratoř na tři vědecké týmy a jeden vědecko- servisní tým, v jejichž čele stojí mladí vědečtí pracovníci: Zlatko Janeba, Marcela Krečmerová, Radim Nencka a Helena Mertlíková-Kaiserová. Ještě dříve založil svou vlastní laboratoř Holého žák Michal Hocek.
Pět cest k jednomu člověku
Radima Nencka si profesor Holý vybral do svého týmu již jako postgraduálního studenta a byl jeho vedoucím značnou část jeho dosavadního profesního života.
Marcela Krečmerová
Marcela Krečmerová se s Antonínem Holým poprvé setkala na jaře 1985. Byla ve třetím ročníku organické chemie na Přírodovědecké fakultě v Praze a jejího školitele docenta Černého napadlo skloubit její diplomovou práci z oboru chemie sacharidů s tématikou látek, které tehdy Holý vyvíjel v Ústavu organické chemie a biochemie. „Bylo to období, kdy Antonín Holý začínal být známým vědcem, měl za sebou vývoj prvních úspěšných antivirotik z řady acyklických analogů nukleosidů, za které obdržel v roce 1984 Státní cenu za chemii (jeho látka Duviragel byla v ČSSR schválena jako léčivo proti oparům) a právě v této době začínal pracovat na syntézách prvních acyklických nukleosidfosfonátů. V roce 1987 jsem nastoupila do Ústav organické chemie a biochemie (dále ÚOCHB – pozn. red.), právě do týmu Antonína Holého jako vědecká aspirantka. Po obhajobě jsem pak měla možnost v týmu zůstat jako vědecká pracovnice a tuto práci dělám dodnes.“
Michal Hocek u Antonína Holého dělal práci pro získání titulu PhD; po dokončení doktorátu byl v Belgii na postdoktorském pobytu. Po návratu dalších několik let pracoval na oddělení vedeném Antonínem Holým, ale postupně si formuloval svoje vlastní projekty a od roku 2003 se i formálně osamostatnil a vede vlastní tým.
Helena Mertlíková-Kaiserová
Helenu Mertlíkovou-Kaiserovou s Antonínem Holým seznámila tehdejší její školitelka doktorského studia profesorka Kvasničková asi půl roku před obhajobou titulu PhD. „Dodnes jsem jí za to velice vděčná, protože mě by v té době nenapadlo pana profesora oslovit. Měla jsem za to, že dostat se do jeho týmu je sci-fi, takový pošetilý sen každého mladého vědce. Byla jsem překvapená, že to šlo tak hladce a na základě dvou schůzek jsem u něj najednou byla na postdoktorském pobytu. Za jeho žáka se nicméně nepovažuji, jsem tělem i duší biochemik, ne organický chemik. Pan profesor mi dal prostor v biochemické části svého týmu, kterou řídil pan doktor Votruba. Ten se tak stal mým přímým nadřízeným a zejména od něj jsem se v posledních letech učila a stále učím,“ vzpomíná vědkyně.
Zlatko Janeba
Naopak „čistokrevným“ žákem Antonína Holého je Zlatko Janeba. Do laboratoře doktora Holého (tehdy ještě nebyl profesorem) poprvé vstoupil roku 1992, kdy byl studentem na VŠCHT. „Můj první zápis v laboratorním deníku na ÚOCHB je ze dne 2. září 1992. Pana profesora tedy osobně znám téměř 19 let.“
Kdo je Antonín HolýCelým „vědeckým“ jménem: Prof. RNDr. Antonín Holý, DrSc., Dr.h.c. mult. Narodil se 1. září 1936 v Praze. V letech 1954 až 1959 vystudoval organickou chemii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1960 až 1963 byl vědeckým aspirantem oboru organické chemie na Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB) ČSAV v Praze. Od roku 1963 je vědeckým pracovníkem ÚOCHB. V roce 1967 se stal vedoucím vědeckým pracovníkem, v roce 1983 vedoucím skupiny chemie nukleových kyselin a od roku 1987 stojí v čele oddělení chemie nukleových kyselin. V letech 1994 až 2002 vykonával funkci ředitele ústavu. Od roku 1976 spolupracuje na vývoji antivirových preparátů s Erikem De Clercqem z Katolické univerzity v belgické Lovani. Je autorem nebo spoluautorem více než 650 publikací, počet jejich citací přesahuje 9500, což ho řadí k nejúspěšnějším světovým chemikům. Má na kontě 60 českých i zahraničních patentů. V roce 2006 americká farmaceutická firma Gilead Sciences uzavřela s ÚOCHB AV ČR smlouvu zřizující nové společné výzkumné centrum, které se věnuje vývoji nových preparátů. Firma rovněž věnuje ústavu ročně 1 100 000 dolarů na výzkum nových léků, z čehož částka 200 000 dolarů je určena výhradně pro Antonína Holého. Výsledkem jeho výzkumů je původní český preparát, antiherpetikum Duviragel. Antivirotika vyráběná na základě licence původních objevů Antonína Holého jsou Vistide (působící např. proti viru pásového oparu, viru pravých neštovic či proti virovému zánětu oční sliznice), schválený ve Spojených státech a v Evropské unii v roce 1996, Viread (tenofovir), schválený v USA v roce 2001 pro léčení AIDS a Hepsera schválená v roce 2003 jako lék proti virové hepatitidě B. Antonín Holý je nositelem řady významných vědeckých poct. Například roku 2004 mu bylo uděleno nejvyšší české vědecké ohodnocení – cenu Praemium Bohemiae; je laureátem Descartovy cenu EU za vědecký výzkum, v roce 2007 Národní ceny Česká hlava, v roce 2008 obdržel jak medaili za zásluhy o rozvoj vědy Učené společnosti ČR, tak Medaili Za zásluhy od prezidenta republiky. Je čestným profesorem univerzity v Manchesteru, Doctorem honoris causa Univerzity Palackého v Olomouci, VŠCHT v Praze a University v Ghentu. Je ženatý, má dvě dcery. Zdroj: Wikipedia (a další) |
Antonín Holý pózující u přístrojů...
Pětice vědců a žáků profesora Antonína Holého odpovídá na otázky MF Dnes:
Co dobrého jste se od profesora Holého naučil(a)?
Zlatko Janeba: Bylo obrovské štěstí, že jsem se k němu do laboratoře dostal. Mít možnost pracovat po jeho boku byla skvělá zkušenost a asi to ovlivnilo můj pohled na biologické vědy. Ale Holý rozhodně není jediným vědcem, který měl vliv na mou kariéru. Dost mě obohatil například i více jak tříletý pobyt u další známé osobnosti chemie složek nukleových kyselin, u profesora Robinse v Utahu. Od profesora Holého jsem se naučil určitě mnoho, ale po tak dlouhé době se to už docela těžko hodnotí, když většinu tehdy naučených věcí dnes člověk bere jako samozřejmost či rutinu. Asi nejdůležitější poučení hned v počátku bylo, že vědec si musí umět experimenty dobře naplánovat dopředu. Nejlépe několik dní předem mít vše důkladně promyšleno, a mít připraveno vše nezbytné, aby pak pokus neztroskotal na nějaké drobnosti a neztrácel se tak drahocenný čas. S úsměvem si dnes vzpomínám, jak jsem kdysi dávno zaváhal, když se mě Holý zeptal, co budu dělat druhý den, a hned jsem dostal pěknou lekci o tom, že věda se musí plánovat dopředu.
Michal Hocek: Profesor Holý měl podle mého názoru dvě hlavní přednosti, které z něho učinily vědeckou hvězdu: 1. téměř neomylnou intuici pro výběr zajímavé tematiky a typu látek pro studium biologické aktivity a 2. obrovskou pracovitost a vůli. Intuice se od nikoho naučit nedá – buď ji máte, anebo ne. Pracovitost a vůle jsou také osobní vlastností každého člověka. Určitě jsem se ale naučil hodně z řemesla a organické syntézy zejména v oblasti chemie složek nukleových kyselin a probudil ve mně zájem o bioorganickou a medicinální chemii nukleových kyselin.
Michal Hocek, žák Antonína Holého
Marcela Krečmerová: Byl mi po celý můj dosavadní vědecký život velkým vzorem a učitelem. Pracovat na syntéze léčiv bylo mým přáním již od počátku studia, a to, že jsem tak mohla od samého počátku činit na tak kvalitním pracovišti a vedle tak skvělé vědecké osobnosti, považuji za velkou výhru. Od profesora Holého vím, že za úspěchem ve vědě je vždycky poctivost a tvrdá systematická práce. Je jistě spousta oborů lidské činnosti, kde toto neplatí, ale vědu ošidit nelze. Každý experiment je třeba opakovat, ověřovat data, aby si člověk mohl za svými výsledky stát.
Líbila se mi vždycky snaha profesora Holého udržovat krok s technickým duchem doby. Zajímaly ho nové přístroje, nově vyvíjené techniky a počítačové novinky, a to po celý jeho život, i tehdy, kdy už mu bylo více než sedmdesát let. Připadá mi proto tak trochu zvláštní pozorovat dnes některé lidi, i o polovinu mladší, když naříkají nad tím, že po nich někdo chce práci, kterou se tzv. „ve škole neučili“.
Helena Mertlíková Kaiserová: Můj přímý kontakt s profesorem Holým byl poměrně omezený. Obdivuji na něm nicméně hlavně to, že mu sláva nestoupla do hlavy a samozřejmě jeho píli a vytrvalost.
Radim Nencka: Jednoduše lze říci, že od pana profesora a dalších členů jeho týmu jsem se naučil v podstatě vše, co o medicinální chemii vím, a na čem mohu dále stavět.
Radim Nencka, žák Antonína Holého
Bylo podle vás pro světový úspěch profesora Holého potřeba štěstí, vědeckého talentu nebo hlavně tvrdé práce?
Marcela Krečmerová: Profesor Holý měl mimořádné štěstí ve třech věcech: 1. Látky, které připravil, byly biologicky aktivní. 2. Náhodné setkání s belgickým virologem Erikem De Clercqem na jedné z konferencí přerostlo v celoživotní přátelství a trvalou možnost spolupráce při testování veškerých nových látek. 3. Největším štěstím ale bylo, že našel průmyslového partnera pro klinický vývoj a pozdější výrobu svých látek. Prozíravost amerických vědců Johna Martina a Billa Lee, zakladatelů firmy Gilead Sciences, kteří dokázali rozpoznat obrovský potenciál v Holého látkách a vsadili všechno na jejich vývoj, je naprosto obdivuhodná.
Erik De Clercq (vlevo), přítel a spolupracovník Antonína Holého, vloni při přebírání vědecké ceny dr. Paula Janssena za biomedicínský výzkum, kterou získal spolu s Anthonym Faucim
Nicméně od profesora Holého vím, že úspěch je vždycky tvrdá práce. Talent je potřeba hlavně k tomu, abyste rozpoznali, které poznatky jsou opravdu důležité, jakým směrem jít dál a čím se naopak dál nezabývat. V dobách mých začátků profesor Holý často zdůrazňoval novým studentům, že „věda je řehole“. Znamená, to že když chcete něčeho dosáhnout, a to platí v úplně každém oboru, musíte tomu dát absolutně všechno. Musíte celý život studovat, učit se nové věci, psát články, přednášet, sledovat, co dělají ostatní týmy ve světě. Pracovní doba vám končí, když je hotový experiment, ne když je na hodinách 15.30. Zkuste se někdy přijít podívat, kolik oken v našem ústavu svítí každý den třeba v deset hodin večer nebo kolik lidí sem chodí pracovat o víkendech.
Radim Nencka: Na počátku byl bezesporu skvělý nápad, následovala léta tvrdé práce, a pak samozřejmě velká dávka štěstí. To si ale člověk za ty první dva body snad i zaslouží.
Stránky farmaceutické firmy Gilead Sciences, s níž týmy Antonína Holého dlouhodobě spolupracují
Helena Mertlíková-Kaiserová: Podle mého názoru je to vždycky souhra více faktorů. Když to vezmu od základů, tak tvrdá práce a vysoká míra disciplíny je primárním a nezbytným předpokladem úspěchu. Kreativní myšlení, schopnost správně interpretovat výsledky a tak trochu číst mezi řádky, je zřejmě to, co z řadového vědce dělá vědeckou individualitu (čím se odlišuje, vyčnívá nad ostatní). Štěstím pak je potkat ve správnou dobu správné lidi, ať už jde o bezprostřední spolupracovníky nebo o lidi, kteří jsou vám schopni pomoct s realizací vašich nápadů nebo vás někam profesně posunou. Velkým štěstím je mít pevné rodinné zázemí, protože jsou to právě vaši blízcí, kteří vás podrží v dobách, kdy se v práci zrovna nedaří.
Stránky farmaceutické firmy Gilead Sciences, s níž týmy Antonína Holého dlouhodobě spolupracují
Michal Hocek: Je třeba ode všeho hodně - hodně talentu, hodně štěstí a hodně práce. Profesor Holý sám vždy velmi skromně zdůrazňoval hlavně tvrdou a systematickou práci, ale bez správné intuice a kreativity (což jsou projevy toho talentu) by úspěchu nedosáhl. Faktor štěstí se uplatnil spíše až v dalším vývoji, kdy látky procházely klinickými testy, které prostě buď dopadnou dobře, nebo špatně. Kromě již zmíněných faktorů talentu a tvrdé práce musí úspěšný vědec umět dobře organizovat práci, získávat a motivovat studenty a další spolupracovníky, získávat peníze na výzkum a v neposlední řadě i umět dobře publikovat a prezentovat výsledky.
Zlatko Janeba: Je asi potřeba od všeho trochu. Samotné štěstí by nestačilo, ale jak řekl Louis Pasteur: štěstěna přeje připraveným. A profesor Holý připraven rozhodně byl. I té tvrdé práce bylo zajisté potřeba velmi mnoho, od něj i od jeho spolupracovníků. Dalším neopominutelným faktorem bylo navázání úspěšné zahraniční spolupráce, ať už s virology v belgické Lovani anebo s firmou Gilead Sciences.
Zlatko Janeba
Na otázku Kdo je dnes nejlepší český vědec? odpovídávají vědci téměř bez výjimky: Antonín Holý. Proč nemáme více Holých?
Radim Nencka: Profesor Holý je celosvětově uznávanou kapacitou, a jen málo vědců u nás nebo v zahraničí se s ním může srovnávat. To však neznamená, že nemáme další kvalitní vědce. Problém bych viděl spíše v tom, že od nás mnoho špičkových odborníků odchází na zkušenou do zahraničí, a už se nevrací. Důvodem pro jejich setrvání v zahraničí může být jak vyšší finanční ohodnocení, tak lepší celková úroveň vědeckého zázemí.
Helena Mertlíková-Kaiserová: Úspěšných vědců máme mnohem víc, jen nejsou tak na očích. Veřejnost a média příliš nezajímají výsledky základního výzkumu, zajímají se o praktické aplikace. Pokud je výsledkem bádání lék proti obávané chorobě, tím spíš pozornost přitáhne. To, že se profesorovi Holému podařilo hned několik svých vynálezů dotáhnout k úspěšně komercionalizaci, je i přesto fenomenální. K úspěchu určitě přispělo i to, že v té době byla po antiviroticích proti HIV vysoká poptávka a zaplnila se tak určitá díra na trhu.
Helena Mertlíková-Kaiserová
Marcela Krečmerová: Nevím přesně, co na to odpovědět. Je možné (a velmi pravděpodobné), že v rámci jiných oborů, více teoretických nebo méně známých široké veřejnosti, jsou takovéto světově proslulé osobnosti také, pouze nemusí být tak mediálně známé. Vývoj léčiv je obor, který se týká nás všech a úspěchy v něm veřejnost hodně zajímají, zvláště když jsou objevována léčiva na tak závažné choroby jako je AIDS, hepatitida B, nádorová onemocnění apod.
Zlatko Janeba: To je záludná otázka a mohlo by se třeba zdát, že jsme buďto moc malá země na to mít víc Holých, nebo že tu nebývalo tak výborné vědecké zázemí, jako jinde ve světě. Faktem ale zůstává to, že profesor Holý neobjevil nějaký lék. Jeho tým objevil hned celou skupinu biologicky významných sloučenin, již zmíněné acyklické nukleosid fosfonáty. A hned několik těchto derivátů prošlo náročnými a dlouhotrvajícími klinickými testy a ty tvoří dnes základ několika léků, které úspěšně léčí milióny lidí po celém světě. To je ta jedinečná podstata Holého objevu a vlastně zároveň odpověď na vaši otázku, proč nemáme víc Holých: celá unikátní skupina látek s unikátními biologickými a chemickými vlastnostmi. To se nepodaří každému.
Zlatko Janeba
Michal Hocek: Myslím, že úspěch profesora Holého je svým způsobem neopakovatelný, protože jde nejen o velmi úspěšný základní výzkum, nýbrž i o komerčně velmi úspěšně aplikace a v konečném důsledku i léčení těžce nemocných lidí a záchranu nebo alespoň zlepšení kvality jejich života. Bylo by asi nereálné očekávat, že takových super-úspěchů bude v relativně malé zemí s relativně nízkou podporou výzkumu větší počet.
Chtělo by to samozřejmě více excelence a méně průměrnosti v české vědě, ale i v ostatních sférách života. Řekl bych, že vůbec celá naše společnost nemá zájem o výjimečnost a excelenci, protože v našich podmínkách to vzbuzuje spíše závist než obdiv. Konkrétně pro rozvoj vědeckých osobnosti je nutné, aby nejlepší talentovaní mladí vědci po návratu že zahraničních stáží dostávali šanci vytvořit si aspoň malou skupinku studentů a začít svůj nezávislý výzkum. Jen tak se mohou vypracovat ti, kteří mají na to, aby z nich vyrostly skutečně vědecké osobnosti.
Bohužel, zatím stále ještě na mnoha institucích převládá situace, kdy post vedoucího vědeckého týmu po ukončení aktivní kariéry významného vědce doslova zdědí jeho bývalý asistent, který nikdy nikde jinde nebyl a nikdy nic jiného nedělal a který dále pokračuje v tom samém výzkumu, což obvykle vede ke stagnaci a postupně k upadání do průměrnosti.
V Německu nebo USA mají velmi dobrý systém rozvoje talentů a v tom bychom se měli poučit. Naštěstí alespoň nás ústav (ÚOCHB) zavedl tzv. juniorské skupiny, které dávají šanci mladým talentům začít svůj nezávislý výzkum. K financování tohoto projektu využívá ústav právě peníze získané z licencí na antivirotika profesora Holého, takže i tímto pan profesor přispívá k budoucímu rozvoji české chemické vědy.
