Zemřel historik Bořivoj Čelovský, někdy téměř proklínaný polemik, ale člověk velkého formátu
12. února ve věku nedožitých 85 let zemřel jeden z nejvýznamnějších a zároveň nejkontroverznějších českých historiků - Bořivoj Čelovský. Odešel muž, jehož život připomínal spíše román než uhlazenou kariéru akademika. Zároveň odešel jeden z nejvýznamnějších kritiků české historické obce, který svým životem i dílem nastavoval většině svých generačních druhů zrcadlo.
Zážitek na celý život
Bořivoj Čelovský přišel na svět 8. září 1923 v Heřmanicích nedaleko Moravské Ostravy v rodině průvodčího drah, který se i přes své polské jméno hlásil k české národnosti. Mezi předky budoucího historika najdeme i další národnostní skupiny, které se v tomto kraji vyskytují - slezské Němce či Slováky. „Při listování ve slezských matrikách mi došlo, jak stěžejní úlohu hraje náhoda v osudech jednotlivců i celých národů. Kdybych se narodil několik kilometrů dále na východ nebo sever nebo kdyby první světová válka skončila jinak, možná, že bych se dnes nazýval Wladyslaw nebo Kurt,“ napsal v memoárech Šel jsem svou cestou.
Vystudoval česká gymnázia v Moravské Ostravě, Bohumíně, Frýdku a Ostravě Přívoze, kde roku 1942 složil zkoušku dospělosti. Nastoupil jako úředník na protektorátní pracovní úřad, kde se snažil pomáhat vrstevníkům při snaze vyhnout se nucené práci pro německý válečný průmysl. Poté, co byly jeho aktivity odhaleny, byl na rok poslán do říše, kde v rámci polovojenské organizace Luftschutz likvidoval následky spojeneckého bombardování. V samotném závěru války se pokusil přejít k beskydským partyzánům - nešťastnou shodou okolností však padl se zbraní v ruce do rukou ustupujícím německým vojákům a málem byl popraven. Tento zážitek jej bezpochyby poznamenal na celý život.
Mimořádná disertace
Po válce začal studovat na pražské právnické fakultě a zároveň se politicky angažoval - nejprve u národních socialistů, posléze u lidovců. V Ostravě působil krátce jako učitel a později jako knihovník v Zemském archivu v Opavě, podílel se na vzniku Slezského studijního ústavu. Na podzim 1948 se rozhodl odejít do exilu - za datum přechodu státní hranice do západního Německa si zvolil 23. listopad, jelikož předpokládal, že v tento den budou pohraničníci oslavovat narozeniny svého vrchního velitele Klementa Gottwalda. Přechod se Čelovskému podařil.
Následující měsíce trávil v uprchlických táborech. Téměř o dva roky později získal stipendium od francouzské katolické univerzity v Montrealu. Studia historie dokončil na univerzitě v Heidelbergu doktorskou prací o mnichovské dohodě, která byla v roce 1958 publikována mnichovským Ústavem pro soudobé dějiny. Kniha vyvolala nebývalý ohlas nejen mezi německými historiky. Publikaci i autora napadali především sudetoněmečtí historikové, odmítla ji též československá komunistická historiografie, která ji označila za „falšující knihu“ napsanou pod „přívalem zdánlivě objektivisticky podávaných fakt“. Kvalitu Čelovského disertace nejlépe prověřil čas - v jejím českém vydání o více než 40 let později nemusel autor změnit ani řádku, zatímco jeho tehdejší kritici se již pár let po vydání Mnichovské dohody přestali ke svým tehdejším ideologizujícím publikacím hlásit.
I přes nebývalou odezvu první knihy se Čelovský v kanadské akademické obci neprosadil. Začal pracovat ve státní správě - působil ve Statistickém úřadu, řídil oddělení na ministerstvu práce, později se podílel na vytváření kanadského imigračního programu. Pracoval jako poradce předních kanadských politiků a vedl volební kampaň Nové demokratické strany. Po roce 1968 se zásadně zasloužil o to, že Kanada přijala tisíce politických uprchlíků z Československa. Angažoval se i v krajanském hnutí.
Proti komunistickému režimu v Československu bojoval i specifickými prostředky - v roce 1958 podepsal pod vedením kanadské kontrarozvědky spolupráci s československou zpravodajskou službou. Výsledkem dvouleté fingované spolupráce bylo povolení odjezdu Čelovského matky do Kanady. Zároveň byl ovšem dekonspirován československý rezident v Ottawě, který byl kanadskou vládou vyhoštěn. Čelovský svoje „střetnutí s rozvědkou StB“ podrobně zdokumentoval v knize vydané v roce 2003, přesto někteří jeho odpůrci opakovaně hovořili o „podivuhodných okolnostech“ jeho zanesení do registru svazků Státní bezpečnosti.
Posetý nálepkami odpůrců
Po roce 1989 se Čelovský usadil v rodné zemi, nikoliv ovšem za účelem poklidného trávení stáří. Vrátil se ke své původní profesi a začal psát - celkem vydal více než dvě desítky knih. Vedle standardních historických prací, jako byl životopis kněžny von Hohenlohe či podrobná studie o tzv. číhošťském zázraku, publikoval i edice dokumentů, například k poúnorové emigraci (Uprchlíci po „vítězném únoru“) či k nacistickému plánování řešení tzv. české otázky (kniha So oder so, která vyšla též německy).
Věnoval se i publicistice - vášnivě rád polemizoval i provokoval. Na protest proti rozmachu korupce vrátil Univerzitě Karlově čestný doktorát, který mu byl po roce 1989 udělen, v knize Konec českého tisku? zase vyjadřoval znepokojení nad úrovní svobody tisku v ČR.
Ostře se pustil do kolegů historiků - vyčítal jim nejen jejich ideologické poklonkování komunistickému režimu, ale i porevoluční přijímání prebend ze strany sudetoněmeckých organizací. Na jednu stranu si touto kritikou vysloužil řadu nepřátel, na druhé straně sympatie některých příslušníků mladé generace. Jeho odpůrci jej často nálepkovali - tu jej označovali za dogmatického antikomunistu, jindy zase za fanatického nacionalistu.
Kdo poznal Čelovského osobně, ví, že k těmto charakteristikám měl hodně daleko - vždyť vystudoval v poválečném Německu a přátelil se s tamními historiky ještě v dobách, kdy je jeho dnešní kritici označovali za „revanšisty“ a „reakcionáře“.
V roce 2004 pak vydal knihu k 80. narozeninám historičky komunistického odboje Aleny Hájkové, na jejíž jubileum si většina jejích kolegů, natož pak médií, ani nevzpomněla. V poslední době bylo jeho jméno spojovalo především s kritikou historika Jana Křena - Čelovský byl mimo jiné obviňován z toho, že proti němu vede nenávistnou kampaň. Čelovskému šlo o víc: upozorňováním na Křenovu komunistickou minulost vyvolal debatu o úrovni a směřování českého výzkumu dějin komunismu. Daleko více než Křenova minulost jej tížila „morální a duchovní krize, svírající náš národ stále těsněji“, jak napsal svým přátelům v dopise, kterým na jaře 2006 ukončil své publikační aktivity. Těžká nemoc mu v další činnosti zabránila.
Jeho odchodem ztrácí česká kotlina nejen výjimečnou osobnost, ale i kritický hlas, který řadě jeho přátel a sympatizantů bude bolestně chybět.
