Říkal o sobě, že pracuje dvacet hodin denně. Co prožívá teď, když většinu času hledí do zdi? Co ho napadlo, když na chodbě potkal vězně Petra Macha, bývalého šéfa Sparty? Připouští, že se při svých obchodech pohyboval na hraně zákona?
"Cítím se nevinen a věřím, že to peklo brzy skončí," píše Chvalovský z cely. Osobní debata s ním nebyla možná, ve vazbě je proto, aby neovlivňoval svědky.
Otázky na detaily jeho případu v rozhovoru nepadly: neprošly by vězeňskou cenzurou.
Jak vás poznamenal půlrok ve vězení?
Sám na to umím jen těžko odpovědět. Určitě hodně. Poznal jsem lidi, které bych jinak nepoznal. Poznal jsem, jak malá je prostupnost práva v naší zemi. Ne vše z těch zkušeností je negativní. Vazba je trest. Státní zástupce si s vámi může dělat, co chce - a taky dělá.
"Sestřelí" vás ze světa a bez jakýchkoli problémů umístí do vazby. V tu chvíli se obáváte nesvobody. A máte jediné právo - můžete to vykřičet do zdi vaší cely. Můžete také psát stížnosti a žádosti o přezkoumání postupu. Napsali jsme jich už čtrnáct.
Všechny byly odmítnuty a vráceny jako bezdůvodné. Od lidí, na které si stěžujete... To vše ve vás vzbuzuje pocit marnosti, beznaděje a bezmocnosti. A to člověka poznamenává hodně. Rozhodně mé životní priority doznaly úplně jiný žebříček.
Nepřál jste si, aby vás navštěvovala rodina. To jste tak silný člověk, že se s vězením dokážete vypořádat úplně sám?
Mám toho někdy dost, ale ono mi vlastně nic jiného nezbývá. Pan Hučín (donedávna seděl s Chvalovským ve vazbě - pozn. red.) mi popisoval, jaké jsou podmínky pro návštěvu vězňů, kteří jsou ve vazbě, aby neovlivňovali svědky. Je to neuvěřitelné. Žádný osobní kontakt, tlustým sklem odzvučené kukaně, konverzace přes telefon, který je odposloucháván, popřípadě i nahráván.
Za těchto okolností myslím ani já, ani má rodina nepotřebujeme naše již tak nemalé útrapy zvyšovat. Nás spojuje společná víra v lepší, a hlavně spravedlivý zítřek. A o to se nepotřebujeme s nikým dělit na odposlouchávaném telefonu.
O čem nejvíc přemýšlíte?
Přemýšlím o tom, zda existuje v České republice ještě nějaká míra spravedlnosti a jak málo se zde ctí zákonnost. Chci veřejně prohlásit, že jsem nikdy nic neukradl, nikoho nepodvedl a ani nikoho neuvedl v omyl s cílem se obohatit.
Úmyslnou trestnou činnost jsem nikdy nespáchal a jsem přesvědčen, že ani žádnou jinou. Proto ani prostředky, které jsem v životě vydělal, nemohou pocházet z trestné činnosti.
Sám nikomu nic nedlužím a svou odpovědnost za činnost subjektů, za které jsem podle zákona zodpovídal, jsem připraven kdykoliv a komukoliv obhájit. Nikdo mi do dnešního dne nebyl schopen vysvětlit, čím jsem se dopustil trestného činu. Nevím to ani já, ani mí obhájci.
Za jedenáct let života ve fotbale jsme si s rodinou zvykli na ledajaký tlak. Situace před a po mém zadržení však předčila vše, co jsme do té doby zažili a znali. Co předvedla a dosud předvádí policie, politici, Komerční banka, státní zastupitelství - to přesahuje všechny meze - kultury i slušnosti.
Nechtěl jste mít v cele televizi. Proč?
Denně svou vazbu strašně prožívám. Televize nikdy nebyla mým koníčkem, respektive byla, ale pouze fotbal, a takový program sem nedostanu. A tak se soustřeďuji na zprávy z rádia, novin, na svou obhajobu a věřím, že to peklo brzy skončí.
Podle vězeňského řádu máte vstávat v šest hodin ráno. Pro normálního člověka je to asi trochu brzy. Jak jste si na to zvykal?
Ve věznici je večerka ve 21 hodin, v šest se vstává ve všední den, o víkendu v sedm. S tím se dá žít. Docela musím říci, že jsem si při tom strašně odpočinul, protože způsob života, který jsem vedl, nezadržitelně směřoval k infarktu, mrtvici či jiné civilizační stresové nemoci. Akorát mám pocit, že toho odpočinku už bylo docela dost.
Jak se vyrovnáváte s nynějším "nicneděláním"?
Vazba je neuvěřitelný trest. Pro produktivního člověka, jako jsem já, strašně těžký, obrovské příkoří. V šest se probudíte, umyjete se, zacvičíte a pak čumíte. Pak přinesou noviny, a přestože kupuju hned všechny, vypořádám se s nimi poměrně rychle. A pak buď studuji a připravuji nějaké poznámky pro své obhájce, nebo zase čumím a čekám na lepší zítřek.
Co pro vás bylo úplně nejhorší, když jste se podruhé ocitl ve vazbě?
Je to šok a nikomu to nepřeju. Vezmou vám hodinky, oblečení atd. Dostanete zdejší tepláky, za sto korun si koupíte základní toaletní potřeby a jste uvězněni v takzvaném přijímacím oddělení.
Mě přivezli v pátek a do pondělí jsem čuměl, nevěděl, kolik je hodin, co se děje. Byl jsem v temné cele v suterénu, sám - což jsem si vybral. Večer přišel advokát a běžela procedura. Jak se jmenujete, kdy jste se narodil. Kompletní osobní prohlídka.
Do toho vás advokát "podrží" a řekne vám, že s ohledem na "zvláštní" okolnosti tohoto případu, který není tolik o právu, může tento stav trvat až do června příštího roku. Po jedenácti dnech jsem byl vyexpedován z takzvaného přijímáku. Pak vyšetřovatel vyhlásí stěhování a malování - tři týdny prodleva.
Pak přišly Velikonoce a májové svátky. Zase žádný pohyb. Pak vyšetřovatel onemocněl. Šest týdnů prodleva. Konečně po osmi týdnech vazby jsem byl poprvé vyslechnut.
Byl jste rád, když jste dostal do cely spoluvězně, nebo máte raději samotu?
Pět měsíců jsem bydlel s panem Hučínem. Je to velmi tolerantní člověk, což mi vyhovuje, přestože jinak jsem raději sám. Teď jsem v cele sám.
Jaký je Vladimír Hučín jako člověk? Jak jste spolu vycházeli? Bavili jste se o "svých" případech?
Když s někým trávíte skoro půl roku na jedné cele o rozměru zhruba deset metrů čtverečních, kterou smíte opustit na šedesát minut denně na vycházku do zamřížovaného kotce o stejném rozměru, máte pocit, že jste tohoto svého souseda poznal dostatečně - včetně jeho případu.
Případ pana Hučína je obrazem jedné velké lidské tragédie - ne však pana Hučína, ale celého českého národa. Jeho obvinění i vazba jsou nesmyslné. Pan Hučín je hodný, slušný, vzdělaný a vzácný člověk.
Jsem rád, že jsem ho poznal. (Rozhovor s Chvalovským proběhl ještě předtím, než soud včera rozhodl, že Hučín bude dočasně na zvláštním oddělení nápravného zařízení, kde ho budou kvůli zkoumání jeho duševního zdraví pozorovat lékaři, pozn. red.)
Jak se k vám ve vazbě chovají? Jak dozorci, tak ostatní obvinění. Choval se k vám někdo podle toho, že jste František Chvalovský?
Kriminál je velmi nepříjemná věc. Ze všech represivních složek orgánů státní správy - justice a vnitra -, které jsem zatím poznal, má podle mne největší míru organizovanosti, pořádku, ale také spravedlnosti. Zde je jedno, jak se jmenujete.
Zde jste vězeň číslo 1234, který má svá práva a své povinnosti. Ta jsou korektně dodržována. Rozhodně bez výhod, ale třeba i bez zákeřnosti. A poznat některé obviněné je velmi poučné.
Na Pankráci sedí i váš bývalý fotbalový rival Petr Mach, byť už jako odsouzený. Měli jste možnost se vidět? Mluvili jste spolu?
Ano. Potkali jsme se náhodou na chodbě. Jeho vedli dva dozorci, kolem mě byli také. Podali jsme si ruku, na víc jsme neměli možnost. Pohledy však řekly vše, až jsem se tomu musel zasmát.
Víte, mě nemusí nikdo podezírat, že bych Machovi podkuřoval. Ale ukažte mi jednu zemi na světě (a neukazujte zrovna na Bangladéš), kde by někdo za daňový či celní únik ve výši sedmdesát tisíc marek dostal pět let vězení jako on.
Sedím tu s renomovaným právníkem z Německa - ten jenom nad vším kroutí hlavou. V Německu byl známý případ podvodu podnikatele ve stavebnictví. Šlo o únik tři miliardy marek - a dostal 6,5 roku. Po půl roce propuštěn.
Co říkáte tomu, že vás v čele svazu nahradil Jan Obst? Byla to dobrá volba?
Zda to byl dobrý výběr (o volbě nemluvě), ukáže doba. Já nemám právo to dnes hodnotit. Osobně bych po jedenácti letech spolupráce očekával jiný druh loajality. Možná jsem příliš pod vlivem toho, že se cítím nevinen.
Jinak je to ale odvážný chlapík spojit své živobytí se šéfováním ve fotbale, kde neplatí ani čtyřletý volební mandát, nastane-li vůle vás vyměnit (a ta může ve fotbale nastat kdykoliv), to vyžaduje zřejmě i něco víc než jenom odvahu. Věřte ale, že přeji všem, kdo mají na srdci prospěch a úspěch českého fotbalu, hodně štěstí. Mé priority jsou však dnes úplně jinde.
Obst, donedávna váš blízký člověk, se od vás jemně distancoval, když v novinách řekl, že jste jeho a další lidi ze svazu letos v únoru mylně informoval o svých podnikatelských aktivitách. Máte mu to za zlé? Mrzí vás to?
Zavřít můžou - pustit musejí. Otázka je, kdy. Já si ale myslím, že jednou mne přece jenom pustí a s Obstem si určitě popovídám. Nehodlám s ním polemizovat přes noviny ani mu radit, pokud mne o to nepožádá. Že se Obst ode mne distancoval, si dokážu představit, není první ani poslední.
V čem jsem ho mylně informoval, musí vědět on. Já jsem jeho ani jiné lidi ze svazu nikdy neinformoval mylně. 2. března 2001 jsem vysvětlil mimořádnému výkonnému výboru situaci spojenou s mým obviněním. Za vším, co jsem řekl, si dodnes plně stojím.
Získal jste letos několik "anticen". Jednak Červenou kartu v novinářské fotbalové anketě, jednak titul Škůdce venkova a zemědělství. Cítil jste se dotčen?
Klub fotbalových novinářů je zvláštní komunita lidí. Jsou mezi nimi lidé odborní, profesionální a pozitivní. Jsou mezi nimi i lidé neodborní, neprofesionální a vyloženě negativní. Přesto je potřeba jejich názorům naslouchat a vyhodnocovat je. Oni měli názor, že jsem měl z funkce předsedy ČMFS odstoupit.
Já jsem tento názor nesdílel a nesdílím dodnes. A tak jsem dostal, kdo zná poměry, vcelku očekávaně, červenou kartu. Nedotklo se mě to, protože jsem to čekal. Byl bych rád, kdyby mě někdy - třeba i za léta - pochopili. Ne všichni. Od všech to nečekám.
O titulu Škůdce venkova a zemědělství nic nevím. Ale s autory takové ceny, aniž bych jim chtěl cokoliv vyvracet, jsem připraven si některé argumenty vysvětlit, možná by něco viděli jinak. Ale vůbec jim nechci bránit v takové iniciativě.
Když jsme spolu mluvili po vašem prvním propuštění z vazby, říkal jste, že z vedení svazu neodstoupíte a raději se "necháte odstoupit". To jste tak lpěl na té funkci?
Já vám odpovím otázkou. Já se cítím nevinen. Absolutně. Proč bych měl za takových okolností odstupovat z funkce předsedy? Valná hromada mě odvolala a já jsem o pár pocitů bohatší. Za tím, co jsme ve fotbale od roku 1990 dokázali, se můžeme beze studu ohlédnout zpět. Do února 2001 jsme byli s odstupem nejlepší ve východní Evropě, dobře vklíněni mezi nejlepší v celé Evropě. A vlastně je to krásná "fotbalová smrt".
Za jedenáct let takové práce být na základě zmanipulovaného stíhání za tři měsíce valnou hromadou odvolán, presumpce neviny nepresumpce (na rozdíl od UEFA), dostat od novinářů červenou kartu a za tu jedenáctiletou práci bez jediného honoráře či odměny nedostat ani slovo poděkování. Vše jsem přežil příště si dám pozor. A vy mě zkuste pochopit, proč jsem neodstoupil.
Kdybyste se ocitl znovu ve stejné situaci, nerozhodl byste se jinak?
Nerozhodl.¨
Po prvním propuštění jste na otázku, jestli jste se bál, řekl: "Nebudu si hrát na hrdinu. Nebyl to příjemný pocit. Už bych si to nechtěl prožít znovu." Pak jste si to zopakoval. Nastal někdy okamžik, kdy jste si řekl, že jste fakt ve velkém průšvihu? Chtělo se vám za ten bezmála půlrok někdy brečet?
Brečet se mi chtělo, ale neumím to. Nejvíc vás deprimuje pocit beznaděje a bezmocnosti. Když dostanu dopis od dozorového státního zástupce, mám na chvíli strach sám ze sebe. Jeho formulace jsou neuvěřitelné a nikdy bych předtím nevěřil, že to je možné.
Pak si to přečtete podruhé, potřetí a zjistíte - on vám zase nic neřekl, jediný důkaz, objektivní, subjektivní znak, nic. Ale nejhorší v téhle zemi je, že nemáte odvolání. Jak může někdo dělat objektivní dohled, když je podřízen někomu, kdo už vás odsoudil?
A o mně napsal premiér do Večerní Prahy, ředitel úřadu vyšetřování a ministr vnitra mluvili v Hospodářských novinách, nejvyšší státní zástupkyně a její zástupce v rádiu... mohl bych pokračovat. Německý či švýcarský advokát vám řekne, že u nich v zemi to není možné, protože to vylučuje objektivní jednání soudců. Této skutečnosti se bojím. Ta je hrozivá.
Myslel jste někdy na den, kdy budete propuštěn? Víte, co ten den budete dělat?
Na ten den věřím a myslím denně. A každý den se s touto nadějí probouzím i usínám. Mám čím dál větší pocit nespravedlnosti.
