Vážně vzato je však chvályhodné, když bývalý prezident vyslovil jasnou podporu jedné straně.
Stejně jako je rozumné a správné, když arcibiskup podporuje stranu, která bojuje proti potratům a pokusům s embryi, tedy KDU-ČSL.
Naše veřejné mínění často zastává tento postoj: politický boj je špinavý a veřejně podporovat jednoho politika je dokonce nevkusné.
Vzniká tak morální kýč - zapálený stranický fanoušek se v kruhu svých známých stydí ke své lásce přiznat a s ostatními (stejnými fanoušky) si notuje: politika je svinstvo, to mě nezajímá.
Problémem naší politiky není to, že by byla nemravnější než politika v jiných postkomunistických zemích.
Jak ukazují průzkumy, nedůvěra občanů vůči politické třídě je však zdaleka největší. Drtivá většina z nich se domnívá, že politici se starají jen o své problémy, nikoliv o problémy země.
Z tohoto pocitu plyne stále se snižující účast jak v obecných, tak v komunálních a senátních volbách. Současné prognózy říkají, že svůj hlas odevzdá 2. a 3. června jen něco přes padesát procent oprávněných voličů.
Nemá cenu si namlouvat, že přiznaná účast slavných a důvěryhodných osobností v kampani tento trend jednoznačně zvrátí. Může však napomoci k překonání té nepřirozené propasti mezi občany a jejich reprezentanty.
Tváře zpěváků a sportovců na plakátech mohou vzbuzovat otázku, kolik stály. Či otázku, nakolik je jejich podpora upřímná, zda jim nejde o jejich vlastní slávu.
Pokud se však exprezident a arcibiskup angažují ve volebním boji, pracují na pozvolné změně onoho kýče a pozvolném přemosťování propasti.
Podobně je namístě ocenit třeba Lucii Bílou, jejíž upřímnou lásku k ODS můžeme sice považovat za poněkud infantilní, její odvaha je však hodna obdivu.
A Václav Havel je dnes rozhodně sympatičtější, když veřejně podporuje zelené, než když své koně podporoval skrytě z Hradu.
Což je ostatně past, do které padne každý tak říkajíc nadstranický prezident včetně současného. Nadstranickost je totiž taky kýč.
