Nikdy mě nenapadlo přemýšlet o českých rodinách jako o těch opravdu chudých. Chudá je podle mě matka, která o půlnoci prodává na chodníku v centru Káhiry pět balíčků papírových kapesníků, a její miminko přitom leží v krabici od bot vedle ní.
Chudobné jsou děti, které spí v hadrech na mostech a nádražích všech měst Evropy. A opravdu nebohé jsou africké rodiny, kde děti kapou hladem jako mouchy. Statistiky nám říkají, že jich je denně několik desítek tisíc.
Většina běžných rodin u nás, pokud zrovna nejde o rodiny s těžce postiženými dětmi nebo o matku samoživitelku pěti dětí s otcem ve výkonu trestu či neplatícím alimenty, se dokáže uživit. Znamená to, že je jim dostupná tekoucí teplá a studená voda, základní potraviny a oblečení a střecha nad hlavou. Jistě existují i smutné výjimky, ale to jsou zapeklité situace, kdy rodiče většinou selhávají a nedokážou se o své děti postarat.
Avšak říkat, že jsou české děti chudé, je nonsens pro většinu malých obyvatel těch méně bohatých zemí Afriky, protože téměř nikdo z nich životní úrovně Čechů nedosáhne, i kdyby se snažili sebevíc.
České děti jsou prý předmětem posměchu spolužáků už jen proto, že nevlastní počítač, DVD, značkové oblečení a protože si nemohou dovolit hory a nákladné kroužky. Už od té doby, co se mi narodilo první dítě,mě podobnými tvrzeními strašila řada lidí v mém okolí. Prý jsou dnešní děti nenasytné a sobecké a ten, kdo nechodí v luxusním oblečení, je předmětem posměchu.
Oba mí synové chodili a chodí pouze do soukromých školek a škol. Přestože rodiče v těchto zařízeních platí nemalé náklady na školné, ani jednou jsem se nesetkala s tím, že by někdo někoho posuzoval podle toho, jak chodí oblečený nebo jaký model DVD má doma. Většina rodičů klade důraz spíše na dobré vzdělání svých dětí a peníze, které by zřejmě jinak měli investovat do oblečení a nesmyslných hraček, raději dávají na podporu nestátního školství.
Situace matek samoživitelek v našem státě je samozřejmě tíživá. Rodiny, které nedostávají od jednoho z rodičů výživné, na tom nejsou úplně dobře. Nemohou si dovolit to, co by chtěly, a jejich děti tím pravděpodobně v hloubi duše trpí. Na druhou stranu existuje řada rodičů, kteří každý měsíc prokouří nebo propijí i několik tisíc a pak se diví, že jim chybějí peníze na placení kroužků pro děti. Také zatím není úplně obvyklé, aby si lidé brali úvěry na financování škol pro své potomky nebo měli dvě i více zaměstnání, protože chtějí svým dětem dopřát to nejlepší vzdělání.
V každém případě mluvit o českých dětech jako o chudých je něčím jako rouháním. Opravdová chudoba přichází tehdy, když rodiče nemají dostatek jídla pro všechny děti a musí přemýšlet nad tím, které z nich nakrmí. Něco takového si většina Čechů nespokojených se svou materiální situací naštěstí ani nedokáže představit.
