Chudoba v Česku

Ke knihovnám v ulicích začínají přibývat i veřejné lednice. Nestihnete spotřebovat jídlo s blížícím se datem spotřeby? Doneste jej, někomu se může hodit. Jedna z lednic je v parku na Pankráci. Nic jsem si z ní nevzala, k večeři mi zbývají ingredience z pondělního nákupu (budu mít cizrnu na másle se zbytkem tempehu a topinkami), ale symbolicky jsem do ní dala mouku, kterou jsem nespotřebovala. Experiment je u konce, v peněžence mi zbylo 80 Kč, které bych zřejmě běžně utratila třeba za hygienické potřeby nebo je šetřila na ošacení. Není to mnoho, ale potvrdila jsem si to, co jsem tušila - vyžít se z té částky dá, jen je třeba promýšlet opravdu každý výdaj. A snažit se, pokud to jen trochu jde, nejen snižovat výdaje, ale zejména zvyšovat příjmy. Proto jsem poukazovala na to, co můžeme každý udělat sám i co dělají druzí pro ostatní. V politice se snažím klást důraz hlavně na to, aby sociální systém pomáhal těm, kteří to skutečně potřebují a jinak si pomoci nemohou. Děkuji vám, milí čtenáři, za ohlasy a přeji ať vám daří.

Mám za sebou týden stravování za existenční minimum, tedy za 73 korun na den. Některé dny jsem se do této částky vešla, jindy jsem ji mírně překročila. I když tato zkušenost nebyla žádným velkým utrpením, bylo nepříjemné neustále počítat koruny a přemýšlet dopředu, co budu snídat, obědvat, večeřet...

Podobně jsem musela uvažovat napřklad během studia na vysoké škole, kdy peněz také nebylo nazbyt. Tenkrát jsem ovšem měla aspoň jistotu, že když bude nejhůř, pomohou mi rodiče. A hlavně - měla jsem perspektivu, že v budoucnu se moje finanční situace zlepší. Tu statisíce Čechů a Češek žijících na hranici chudoby často bohužel nemají. Existovat za životní minimum měsíce, roky nebo celý život, musí být nesmírně frustrující.

Za dnešek jsem utratil celkem 50 korun. Koupil jsem si chleba, šťávu do vody a tvarohové duketky. Dnes už nikam nepůjdu, spolubydlící odjela, a tak budu hlídat náš „zvěřinec“: koťata a psa.

Tento týden jsem vlastně jen popisoval svoje běžné útraty. Kvůli experimentu jsem se nemusel nijak uskromňovat. Jak už jsem napsal dříve, 114 korun na jídlo je dost. Horší je, když z toho má člověk platit řadu dalších věcí.

Hned po setkání se Zdeňkou a Emilem jsem spěchala na konferenci, kterou pořádala kolegyně. Občerstvení tam sice bylo zajištěné, ale odolala jsem. Lidé skutečně žijící z životního minima přece na konference zrovna moc nechodí. Najedla jsem se polévky, kterou jsem uvařila včera. Koupila jsem si k ní ještě pečivo (za 5 Kč) a chutný oběd mě zasytil na celé odpoledne.

Dnes jsem trochu švindlovala. Kolega od nás odchází sbírat zkušenosti ke konkurenci a kolegyně mu na rozloučenou upelka výborný koláč. Svačinku mám tedy zadarmo.

Včera jsem psala o dobročinných projektech, které pomáhají potřebným. Nejedná se o velké charitativní projekty, ale o jednoduché nápady lidí, kterým záleží na druhých. Jedním z takových jsou pouliční knihovny. Jen v Praze jich za posledních pár let vyrostla desítka a další přibývají. Jedna taková knihovnička je třeba v Heroldových sadech na Praze 10. Další je u nedaleké Vinohradské nemocnice.

Kniha, na kterou se u někoho doma už jen prášilo, může jinému udělat radost. Samozřejmě se nejedná o aktuální bestsellery, ale i tak zde může člověk narazit na pěknou knihu. Čím víc lidí se do projektu zapojí, tím lepší výběr bude. Mysleme tedy na to, že kniha nepatří do koše, ani do sběru. A že pokud už nás nebaví, může udělat radost někomu jinému.

Dobré dopoledne, dnešní den jsme začali společnou schůzkou s Emilem a Markétou v její poslanecké kanceláři na Malostranském náměstí.

Zítra ráno se sejdeme společně s Markétou Adamovou a Emilem Jírou. Zhodnotíme společně náš týdenní „experiment“. Myslím, že ze setkání pravicové političky, která se zabývá sociální oblastí, a spíše levicového aktivisty, který prosazuje například zákon o sociálním bydlení, by mohla vzejít zajímavá debata. Těším se na to.

Pro dnešek se s vámi, milí čtenáři, loučím. Dobrou noc!

Večer dnes trávím na pracovním jednání. Dávám si malé pivo za dvacet korun. Večeři jsem měla už doma, palačinky ze surovin z pondělního nákupu s tvarohem (12 Kč) a banánem (3 Kč). Dnes jsem tedy utratila 65 Kč. Zítra už snad nebudu potřebovat koupit nic a něco málo ušetřím. Přestože hlady rozhodně netrpím, tak neustálé promýšlení každé vynaložené koruny je samozřejmě nepříjemné. I dnes jsem viděla pár inzerátů s pracovními nabídkami a kdybych se do této situace dostala ve skutečnosti, tak dělám vše pro to, abych takhle žít nemusela.

Mé dnešní útraty: balkánský sýr (28 korun), okurka (15 korun). Spolu s cherry rajčaty z kontejneru z toho byl k večeři dobrý šopský salát. Nyní sedím u sklenky vína za 40 korun. Dnes jsem tedy celkem na 83 korunách.

Díky tomuto experimentu se zamýšlím nad řadou projektů, které vznikají díky aktivním lidem, kteří myslí na druhé. Dobročinných aktivit je mnoho a týkají se různých oblastí. Potravinové banky, nízkoprahové služby pro lidi s různými potřebami, komunitní lednice nebo třeba knižní budky v ulicích. To vše pomáhá  a zároveň je postavené na skutečné solidaritě - totiž té nevynucované, ale dobrovolné. Půjdu se na dvě takové služby podívat zítra.

Zítra se chystám vyrazit sem - do levných potravin. Prý je zde k dostání prošlé nebo poloprošlé jídlo a různé „podivnosti“. Jsem zvědavá, jaké poklady objevím.

Nakupuju co nejlevněji, ale na slevové letéky se nedívám. Prostě občas vezmu batoh a chodím půl dne po Praze, cíleně obcházím obchody s levnými potravinami a supermarkety, kde mívají maso ve slevě. Tak třeba v Máji jsem předevčírem koupil skoro půl kila kuřecích jater za patnáct korun. Když ale potřebuju něco rychle, tak koupím plechovku nejlevnějšího lančmítu.

Měla jsem chuť na maso, tak jsem vyrazila ještě na jeden malý nákup do řeznictví na rohu naší ulice. K obědu jsem tak měla kuřecí stehno s bramborama na másle. Část kosti jsem dopředu odstranila, abych z ní mohla udělat vývar a rovnou jsem připravila polévku na zítřek (z kosti s trochou masa vývar a do něj dvě brambory, dvě mrkve a kousek cibule). Stehno mě stálo 21 Kč a zbytek jsem měla nakoupený od pondělí. Určitě by šla udělat ještě o něco levnější varianta a to i kdybych neměla k dispozici troubu - mohla jsem stehno vykostit (můj táta je řezník, tak tyhle věci vcelku ovládám) a maso i brambory uvařit. Jak je vidět, není ani potřeba vybírat popelnice, asi pozvu Zdeňku na oběd.