„Nejhezčí“ změna by měla prostřednictvím zákona zajistit, že veškeré zboží, jehož použitelnost nebo jakost je biologicky omezena,bude muset být zaplaceno do 30 dnů po odběru. To je sice krásné, zbožné přání nás všech, ale realita je jiná.
Prakticky by to znamenalo, že je to povinné pro veškeré výrobky rostlinné a živočišné povahy a protože jejich dnešní běžná doba splatnosti je výrazně delší, je po nabytí platnosti takovéhoto znění zákona možné očekávat buďto jeho plošné obcházení (jak jsme toho byli již svědky v minulosti u mléka) nebo o rychlou ekonomickou likvidaci českého zpracovatelského průmyslu.
Takovéto nesplnitelné zákonné opatření jen vytváří falešné naděje a naše zemědělce odvádí od potřeby si společně na trhu svá práva vydobýt a vede je k pasivnímu čekání, že to za ně nějací úředníci zařídí. Budou tedy jen slabší, nic víc.
Druhým pokusem o pomocné opatření je ustanovení zákona, které od obchodníků vyžadované placení za zaevidování dodavatele, za zařazení zboží do prodeje a vynucované slevy na „akční lákání zákazníků“ prohlašuje za zneužívání ekonomické dominance, což je trestné.
Přesto, že jsem autorem tohoto návrhu, musím říci, že ani toto opatření nepřinese nic zázračně pozitivního. Všechna tato neřádstva zanesli do českého obchodu čeští zaměstnanci obchodních řetězců. Jen prostým způsobem využili slabé postavení roztříštěných zemědělců a jejich vzájemné podbízení se při dodávkách zboží obchodníkům. Již dnes je to všechno trestné a žalovatelné, ale jen teoreticky.
Dodavatel by musel odebírající supermarket zažalovat a všichni víme, že ten dodavatel, který by nějaký supermarket zažaloval, by již nikde a nikdy neprodal ani kilo nebo litr svého výrobku. Toto nové znění zákona v praxi pouze umožní kontrolním orgánům, aby bez žalob a stížností dodavatelů mohly kontrolovat zda, k podobným praktikám nedochází a případně je postihovat. To v konečných důsledcích zvýší tlak na řetězce, aby od těchto „českých neřestí“ na našem trhu upustily.
Bohužel nejdůležitějším a nejzákeřnějším schváleným opatřením je výjimka ze zákazu kartelových dohod pro „dohody odbytových organizací a sdružení zemědělských výrobců o prodeji nezpracovaných zemědělských komodit“. Znamená to, že v těžkých chvílích se budou moci malé odbytové organizace a sdružení domlouvat na prodejních cenách. Zdánlivě dobré, ale ve skutečnosti zákeřné a zničující zákonné opatření.
Budou se sice moci domlouvat na cenách, ale nebudou si moci jejich dodržování nijak vzájemně vynutit nebo kontrolovat. A tak zase bude „vyhrávat“ ten, kdo opravdu prodá nad těmi, kdo budou dodržovat domluvené podmínky prodeje, ale zboží jim zůstane doma… V celé EU jsou tržní pořádky postaveny na činnosti silných odbytových organizacích, nezřídka celostátních (Anglie, Holandsko, Dánsko atd.).
Ty si na trhu dokáží snadno vydobýt odpovídající cenu za výrobek i přijatelnou splatnost, dokáží přerozdělovat ztráty z nepovedených obchodů nebo z likvidace nevyužitelné nadvýroby, exportují do zahraničí a důsledně dbají na dodržování standardizace kvality výrobku a rozdělování příjmů právě podle měřitelné kvality výrobku spravedlivě pro všechny své členy.
Naše malé odbytové organizace toto nedovedou. Na trhu se podbízejí navzájem přímo cenou, nižší kvalitou nebo delší splatností. Tím, že nyní dostanou výjimku ze zákona a budou se moci dohadovat o ceně, se přece nespojí tak, aby si na všech svých členech mohli společný postup vynucovat, ale právě naopak si budou ještě více konkurovat, ještě více se budou vzájemně podbízet a přechytračovat.
Myslím si, že než opravdu pochopí, jak jim tato výjimka škodí, uplyne 3-5 let. A za tu dobu se vzájemnou konkurencí tak znesváří, že o nějakém slučování do jedné organizace bude podstatně těžší uvažovat než dnes. Celou tuto dobu budou dál obchodní řetězce stavět své supermarkety z peněz prvovýrobců a z tohoto oslabování našich farmářů budou v budoucnu také ještě více těžit farmáři zahraniční.
Je obrovská škoda, že většina hlasujících ve Sněmovně tyto jednoduché tržní zákonitosti nepochopila a že to nechápe ministr zemědělství Palas a jeho pomocníci. Naši zemědělci sice chápou, že se musí spojit do silných odbytových organizací. Ochotní k tomu byli ale vždy jen tehdy, když viděli, že jsou na tom tak špatně, že nemají jiné východisko.
Je těžké se zlobit na zemědělce, že nemají dostatek prozíravosti, nadhledu a odvahy delegovat rozhodovací pravomoci o prodeji svých výrobků společně někomu jinému. Nelze ale odpouštět podobné nepochopení placeným vládním činovníkům.
Ministerstvo zemědělství nevyužilo pozitivní politické nástroje na urychlení slučování (dotace) našich zemědělců, což by je posílilo v jejich přirozeném postavení na trhu, ale dokonce je dalšími politickými nástroji ještě více oslabuje. Dokonce ještě více než zima, sucho, mokro, kroupy a povodně dohromady. To si ale asi potřebná většina našich zemědělsky zaměřených spoluobčanů ještě pořádně neuvědomila…
