Hlavní problém rozpočtu je skutečně v tom, že nikde na obzoru není ani náznak reformy, která by odstranila příliš vysoké povinné výdaje.
Schodek se stává chronickou nemocí. Je to něco, s čím můžete žít, pracovat, být dokonce přiměřeně šťastný. Nikdo však nepopře, že život bez chronické nemoci je lepší.
Do světa vytrubovaná reforma veřejných financí, která stála krk Vladimíra Špidlu, nebyla léčbou, byla jen drobnou kosmetickou úpravou vzhledu. Grossova vláda chce v kosmetice opatrně, ba velmi opatrně pokračovat. A nedělala by ani to, nebýt evropského tlaku na zdravější finance.
Bez reforem je škrtání, či naopak bubření kolonek spíše zkouškou politické síly než uplatněním myšlenky, která by mohla pomoci hospodářství. Velký, zbytnělý a nemotorný stát někomu ubere, někomu přidá.
Nejzajímavějším dějem byla tedy bitva mezi policisty a zemědělci. Ty první zastupoval Stanislav Gross, ty druhé Miroslav Kalousek. Už před několika týdny zasadil pan Kalousek panu Grossovi direkt, když zabránil tomu, aby prošel zákon o zvýšení policejních platů.
V rozpočtu se tak objevily čtyři volné miliardy a předseda lidovců, omámený výhrou, stupňoval tlak: Dvě a půl miliardy ať dostanou mí zemědělci. Otřesený premiér však dokázal díky podpoře své strany vrátit úder. Když nedostanou nic mí policisté, nedostanou nic ani tví zemědělci, vzkázal Kalouskovi. A vyhrál.
Tato komicky ničivá bratrovražedná válka přesně odráží poměry ve vládní koalici. Důležité věci se odkládají, půtky se s o to větší vehemencí svádějí o ty vedlejší. Miroslav Kalousek je velmi silný a Stanislav Gross velmi slabý.
Není však natolik slabý, aby ho Kalousek dostal na kolena. Drží se v klinči jako boxeři a toto divácky nudné objetí podpírá vládu. Může z něčeho takového vzejít dobrý rozpočet?
