Logicky, dobré účty dělají dobré přátele - zdravotní dluhy rostou, stát přikázal utrácet ještě víc, stát nechť tedy "solí".
Ale opravdu je nutné, aby zadlužené zdravotnictví a zadlužený stát platily i chřipkovou vakcínu, která člověka vyjde na 220 korun?
V zemi, kde máme menší šanci na vyléčení rakoviny než třeba v Rakousku či ve Francii, protože není dost peněz na nejnovější léky?
V zemi, kde ročně skončí v koši léky za tři až pět miliard, protože jsou k mání bezplatně?
V zemi, kde je už tak rozsah plně hrazené péče nejvyšší mezi třicítkou nejvyspělejších států?
V zemi, kde každému proplatí desetikorunový paralen, zatímco chronicky nemocní za léky utratí i stokoruny měsíčně?
Připusťme, že dvě stovky ročně na injekci má každý. Přesto by si ji každý nešel koupit, i kdyby patřil k rizikovým skupinám. Člověk má sice složitou duši, ale slova jako "zadarmo", "bezplatně" na něj účinkují zaručeně.
Přesto odpověď nebude znít: Chřipku proplácet! Nebo: Chřipku neproplácet!
Proplácet-neproplácet je špatné dilema ve špatném modelu zdravotnictví. Stát by měl propříště nechat řešení na pojišťovnách. Ale musel by změnit pravidla.
Musel by přestat s jejich úkolováním a nechat je skutečně soupeřit. Musel by dovolit vyšší spoluúčast a připojištění na nadstandardní péči.
Představme si pak: pojišťovny by lákaly klienty na rozdílné osobní pojistné plány. Jedna nabídne rok co rok chřipkové očkování, druhá jednou za život luxusní kloub.
Člověk si vybere, co mu vyhovuje. Pojišťovna si spočítá, že jí chřipkové očkování následně ušetří dost peněz, za které může pro své klienty u lékařů objednat jiné výhody...
Dokud bude stát přikazovat, co dalšího mají pojišťovny ještě hradit, politici jim jednou vnutí i med do čaje. Popularita se tak získává převelice snadno. A ještě snadněji se jim platí miliardové zdravotní dluhy z našich daní.
