Spolu s kamarády z prvního MOTu (mobilního pozorovacího týmu) si to za svítání vykračuje kamenitou základnou na snídani do americké kantýny. Před náročným dnem je třeba se posilnit míchanými vajíčky. „Kafe po ránu musí být,“ říká třiatřicetiletý Milan, když si z jídelny odnáší plný kelímek kávy.
Kolem sedmé už si s přáteli zapaluje cigaretu pod pergolou z maskovací sítě a probírají film, na který se večer dívali. Řeč přijde i na to, co je při dnešní patrole čeká. Celý náročný výjezd se totiž plánuje už tři dny dopředu a své přesné úkoly se Milan dověděl už na bojovém rozkazu předchozí den.
Při náročnějších výjezdech, jako je ten dnešní, si patrola předešlý den nazkoušela některé taktické situace na základně. Kolem osmé hodiny už je postavena kolona a v ní i obrněnec Dingo, kterému velí Milan. Kromě toho ho při dnešní patrole čeká ještě jeden úkol - dělat mi bodyho, tedy osobního strážce.
První MOT dnes poveze civilní experty i mě hned na tři projekty na různých místech v Lógaru. Ve čtvrt na devět už se nastoupená jednotka musí hlásit jmény a o dvacet minut později Milan z místa velitele vozu zavelí: „Tak pojedem.“ Kolona se dává do pohybu a vyjíždí ze základny.
Hned za branami číhá nebezpečí a i malá nepozornost může znamenat smrt nebo vážná zranění posádky i pasažérů. Milan tak nespouští oči ze silnice Utah, kterou se vydáváme na sever, zároveň komunikuje s ostatními vozy. „Pozor, blíží se kolona aut,“ upozorňuje covera (střelce), který zbraň okamžitě míří na potenciální nebezpečí.
Tentokrát má Milan v autě kromě mě, civilní expertky Kláry a řidiče ještě „Lennyho“ a „Dvoříse“. Těm velí i u 2. mechanizované roty 71. mechanizovaného praporu v Hranicích, odkud všichni pocházejí. „Ty kluky znám léta a vím, že se na ně mohu kdykoli spolehnout,“ říká velitel, který si své kolegy na misi sám vybral.
Když sjíždíme z Utahu, jedné z malá asfaltových silnic v Lógaru, na nezpevněnou komunikaci, Milanova pozornost je na maximu. „Dvořís, na jedenácté hodině někdo něco kope, mrkni tam,“ ozve se velitel. Cover se okamžitě zaměřuje na potenciální nebezpečí. Po hodině dojíždíme na místo. Strážce klepe na okénko Dinga a vylézám ven.
„VIP z vozu,“ hlásí Milan do vysílačky. Spolu s ostatními zaujímáme formaci a Milan se ode mě nehne na víc jak metr. Procházíme mezi kaláty, typickými afghánskými obydlími, a můj strážce pohledem pročesává celé okolí, které už předtím zajistili ostřelovači i malé průzkumné letadlo Raven.
„Je to těžký prostor, musíme improvizovat,“ řekne Milan. Ze školení už vím, co by se stalo, kdyby se strhla přestřelka. Strážce by mě před kulkami chránil vlastním tělem. Zalehl by mě a pak se mě za každou cenu snažil dostat zpět do auta nebo k nejbližší zdi. „Kdyby bylo nejhůř, mám na zádech provaz, kterého se můžeš chytit,“ radí mi můj bodyguard.
Oči ze mě nespustí ani na chvilku. Kaláty, ze kterých tálibánci často útočí, jsou všude kolem. Milan ale ze zkušenosti soudí, že bezprostřední nebezpečí nejspíš nehrozí. „Všimni si, že jsou všude kolem nás děti. Když Tálibán obsazuje kalát, tak většinou všechny obyvatele vyžene,“ říká.
Částečně ho uklidnily i vozy, které jsme na nezpevněné cestě potkávali. „Když tudy chvilku před námi jela auta, znamená to, že je tu pravděpodobnost útoku menší,“ vyhodnocuje situaci. Po jednání u místního stařešiny si mě opět bere do péče. „Dívej se pořádně pod nohy, zahlédli jsme nějaké použité injekční stříkačky,“ varuje mě Milan.
Kolona se otáčí a vyrážíme k dalšímu projektu. V autě vládne uvolněná atmosféra, ale zároveň je znát, že má Milan u svého týmu respekt. U armády i stejné jednotky už je bezmála osm let a v neklidných letech 2003 a 2004 sloužil i v Kosovu.
Zanedlouho stavíme u dalšího projektu. Milan je opět pozorný. „Bacha, máš za sebou dva chlapy,“ hlásí do vysílačky kolegovi. Jdeme dovnitř budovy, když v tu chvíli strážce zpozorní. „Zůstaň stát na místě, slyšeli jsme střelbu,“ říká důrazně a nahlédne před dvorek. „Byl to jen jeden výstřel,“ uklidňuje mě po chvíli s tím, že na afghánském venkově je to zcela běžné.
Na další zastávce civilních expertů mi objasňuje, proč na místě nehrozí tolik rizik. „Na jedné straně stojí auta a z druhé nás jistí ostřelovač. Kopce jsou daleko a se svými zbraněmi sem z nich nikdo nedostřelí,“ vysvětluje mi Milan.
Krátce před čtvrtou už jsme opět před branami základny. „Patrola končí a já vám všem děkuji za spolupráci,“ ozývá se ze sedačky velitele. Milan své jednotce zadá, aby připravila vůz na další patrolu a jde si dát zaslouženou sprchu. Ostatně celý den s sebou nosil vybavení, které váží kolem čtyřiceti kilogramů.
Poté už se Izy ztrácí v útrobách B-HUTu, který sdílí spolu s dalšími veliteli vozů, šéfem MOTu a jeho zástupcem. „Často plánujeme i do půlnoci a kluky bychom rušili,“ vysvětluje Milan, proč nespí se svojí jednotkou. Jednoduchou kój za plentou sdílí s kamarádem, který je v misi jeho zástupcem.
Za celý den má Izy poprvé čas věnovat se sám sobě a své rodině. Doma na něj čeká manželka Jana a šestiletý syn Ondřej. Do rodiny navíc brzy přibude další člen. „Po každé patrole se ozvu rodině, že jsem v pořádku,“ přibližuje Izy, jak se svými nejbližšími udržuje kontakt.
Domů telefonuje každé dva až tři dny ze speciálních telefonních budek, které mají vojáci k dispozici. „Po čtrnácti dnech jsme si i skypovali, abych viděl manželku se synem. Máme spolu hrozně hezký vztah,“ říká Izy o synovi, který šel v září do první třídy.
V půl šesté už si to Izy vykračuje základnou na večeři a vysvětluje mi, že jeho jednotka má na misi příležitost ukázat to nejlepší, co se při výcviku naučila. Za chvíli už opět sedí s vojáky pod maskovací plachtou, kouří a do tmy už se jen ozývají vtípky.
Za chvíli už se všichni členové MOTu shromažďují uvnitř B-HUTu. Velitel hodnotí patrolu na jedničku a vytýká jen drobné nedostatky. Zároveň se všemi plánuje patrolu, kterou tým podnikne pozítří. Celou poradu ukončí věta: „Na co se budeme večer koukat chlapi?“
Poslední chvíle dne tráví Milan na posteli, kolem které má pár osobních věcí. Na B-HUTu mají kluci wi-fi a rádi si zasurfují po internetu. Dnes večer se s kolegy dívají na nejnovější Noční můru v Elm street. Kolem jedenácté den českého vojáka v Afghánistánu končí.
