Předseda Mezinárodního soudního dvora Peter Tomka k verdiktu podle Reuters uvedl, že se obě strany ve válečných letech dopustily řady zločinů. Záměr spáchat genocidu vyhlazením celé populace nebo její části však nebyl prokázán ani jedné ze zemí.
Soudní senát odmítl žalobu Srbska jednohlasně, v případě chorvatské žaloby byl počet hlasů patnáct ku dvěma. Verdikt soudního dvora, hlavního soudního orgánu Organizace spojených národů, je konečný a závazný. Nelze se proti němu odvolat.
„Toto znamená konec jedné kapitoly z minulosti. Jsem přesvědčen, že začneme novou, světlejší a lepší,“ komentoval verdikt podle Reuters přímo v Haagu srbský ministr spravedlnosti Nikola Selaković. V podobném duchu ho hodnotila také šéfka chorvatské justice Vesna Pusićová, která vyjádřila přesvědčení, že „verdikt přispěje k lepší a bezpečnější éře pro lidi v této části Evropy“.
Nejhorší konflikt v Evropě od druhé světové války
Žaloby, které proti sobě vzájemně vzneslo Chorvatsko se Srbskem, jsou dědictvím bolestného a krvavého rozpadu Jugoslávie v 90. letech. Nejhorší konflikt na půdě Evropy od druhé světové války za sebou tehdy zanechal víc než sto tisíc obětí a statisíce dalších lidí bez domova.
Chorvatsko, které v červnu 1991 vyhlásilo nezávislost na Jugoslávii, podalo vůči Srbsku, tehdejšímu mocenskému ústředí celé federativní republiky, žalobu ze spáchání genocidy u hlavního soudního orgánu OSN již před 15 lety.
Při slyšeních loni v březnu a dubnu se snažil Záhřeb prokázat, že jednotky řízené Bělehradem na počátku 90. let v době chorvatského boje za nezávislost vyvraždily víc než deset tisíc etnických Chorvatů.
Tuhé boje se v tomto období odehrávaly zejména v oblasti Východní Slavonie, nejvýchodnější vnitrozemské části Chorvatska na samé hranici se Srbskem, kam tehdejší srbský prezident Slobodan Milošević vyslal jugoslávskou armádu s poukazem na ochranu srbského obyvatelstva. Jugoslávská armáda (složená ze Srbů a Černohorců) s polovojenskými jednotkami srbských dobrovolníků tam tehdy zasadila Chorvatům drtivou porážku dobytím Vukovaru. Do područí Záhřebu se město dostalo teprve po konci války a etnicky motivované nepokoje jím soustavně zmítají dodnes.
Právě na události ve Vukovaru roku 1991 se soustředila velká část chorvatské žaloby, která tvrdila, že útok na město zosnoval Bělehrad a že by měl být klasifikován jako genocida. Záhřeb u Mezinárodního soudního dvora požadoval potrestání všech, kteří se měli dopustit genocidy a válečných zločinů, a žádal také navrácení kulturních památek, které byly v době konfliktu vypleněny, a vyplacení odškodného.
Soud v Haagu sice uznal, že jednotky Jugoslávské lidové armády a srbské milice se v oblasti dopustily násilností a vyhánění Chorvatů s cílem vytvořit etnicky jednotný srbský stát, ale odmítl, že by se tak dělo s cílem zlikvidovat chorvatské obyvatelstvo. „Nebyl tam záměr zničit Chorvaty, ale vyhnat je,“ citoval server BalkanInsight slova předsedy soudu Tomka.
Podle něj Srbsko nemůže být činěno odpovědným z genocidy také z právního hlediska. Chorvatská žaloba se totiž z velké části váže k událostem z léta a podzimu 1991, kdy Srbsko ještě nebylo signatářem úmluvy o genocidě. Tím se stalo teprve 27. dubna 1992 se vznikem Svazové republiky Jugoslávie, která byla ustanovena po odtržení Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Makedonie.
Srbsko Záhřebu žalobu „vrátilo“ před pěti lety
Bělehrad Záhřebu žalobu z genocidy „vrátil“ před pěti lety s tvrzením, že chorvatská armáda se dopustila genocidy při operaci Bouře (Oluja) na Srbech, kterých počátkem 90. let žila na území dnešního Chorvatska početná menšina.
Víc než 200 tisíc chorvatských Srbů v roce 1995 spěšně uprchlo nebo bylo násilím vyhnáno ze svých domovů při operaci, při níž chorvatská armáda dobyla území takzvané Republiky Srbské Krajiny. Na tomto pohraničním území mezi Chorvatskem a dnešní Bosnou a Hercegovinou vyhlásili vlastní státní útvar Srbové, kteří odmítli odtržení Chorvatska od Jugoslávie.
Soud ale události spojené s operací Bouře jako akt genocidy odmítl s tím, že nebylo prokázáno, že úmrtí Srbů měla na svědomí chorvatská armáda. „Zabití, k nimž došlo, se neodehrála v takové míře, aby bylo možné hovořit o genocidě,“ zdůvodnil zamítnutí žaloby Bělehradu podle BalkaInsight předseda soudu Tomek.
Mezinárodní soudní dvůr uznal genocidu pouze jednou
Mezinárodní soudní dvůr coby hlavní soudní orgán OSN uznal žalobu z genocidy od svého vzniku po druhé světové válce pouze jednou, a to v případě masakru víc než osmi tisíc muslimských mužů a chlapců bosenskosrbskými jednotkami ve Srebrenici v létě roku 1995 v samém závěru války v Bosně.
Soud uznal v roce 2007 žalobu Bosny a Hercegoviny vůči tehdejšímu pohrobku Jugoslávie, Srbsku a Černé hoře, z podílu na genocidě. Bělehrad nebyl uznán zodpovědným ze spáchání genocidy jako takové, ale že nezabránil masakru a že se nepokusil adekvátně stíhat a vydat Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii lidi obviněné z těchto zločinů.
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY), sídlící rovněž v Haagu, byl vytvořen ještě za válečných let v roce 1993 ad hoc coby orgán OSN určený právě ke stíhání lidí obviněných z válečných zločinů spáchaných v době konfliktů provázejících rozpad Jugoslávie. Zejména v souvislosti s událostmi v Bosně před něj byla postavena většina politických a vojenských špiček tehdejšího Srbska a Republiky srbské, tedy dnešní entity Bosny a Hercegoviny, která v 90. letech po boku Miloševičovy Jugoslávie pod vedením Radovana Karadžiće bojovala proti muslimům (Bosňákům) a Chorvatům.
Mezinárodní soudní dvůr (ICC) na rozdíl od něj rozhoduje o sporech pouze mezi jednotlivými státy. Řada důkazů předložených v případě žalob Záhřebu a Bělehradu nicméně pocházela od Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.
Na to, aby se před ICC mohly patřičně hájit a vést své žaloby, vynaložily Chorvatsko i Srbsko značné sumy. Server Balkaninsight s odkazem na informace chorvatského ministerstva spravedlnosti napsal, že Záhřeb na vedení svého případu vydal přes 3,7 milionu eur, v přepočtu víc než 102,5 milionu korun. Srbské ministerstvo zahraničí uvedlo, že Bělehrad na svůj případ vynaložil asi 800 tisíc eur, tedy asi 22,2 milionu korun.
Obě země před vynesením verdiktu vyjádřily opakovaně přesvědčení, že proces vyhrají.
