Ve vzpomínkovém počinu Charlese Oty Hellera je několik momentů, které z něj sice nedělají dílo výjimečné, ale osobitě přitažlivé ano. Jeden z nich v poněkud posunutém významu pronikl do podtitulu knihy: Skutečný příběh člověka, který v devíti letech zastřelil nacistu. Nebyl to od nakladatele zrovna nejšťastnější tah, i když z reklamních důvodů snad pochopitelný. Ve vztahu k Hellerovu textu je však poněkud devalvující, neboť ta kniha není příběhem chlapce, který se zbraní v ruce bránil své pozice. Naopak, jak zjistíme z četby, šlo o momentální zkrat, vyvrcholení dlouhodobého napětí, nespravedlivě dopadajícího na malého Otu Karla, který ještě nemohl rozlišovat souvislosti dění. Právě popisy vnímání a chápání dítěte, na něž doléhá nepřízeň doby, bývají v zápisech pamětníků druhé světové války (či jiných vymknutých epoch) nejzajímavější; většinou v detailech se dá nahlédnout paradox střetů či úniků lidského života.
Z křestu knihy Charlese Oty Hellera Dlouhá cesta domů v pražském knihkupectví Neoluxor
Údiv, zklamání, úleva
Onen výstřel ze zbraně povalující se v polích, kde ji s další municí odhodili prchající němečtí vojáci v prvních květnových dnech roku 1945, primárně nebyl veden touhou po pomstě! Ota Karel Heller tenkrát ještě neznal pravý důvod, proč převážná část jeho rodiny zmizela v transportech ani to, že se z nich nikdo domů již nevrátí. Věděl pouze, že jeho otec bojuje v jednotkách britské armády, a identifikoval se s ním. A rovněž mu imponovali knižní hrdinové bojující na straně práva a spravedlnosti. Reálný dosah zabití člověka neodhadoval.
O knizeCharles Ota Heller: Dlouhá cesta domů Skutečný příběh člověka, který v devíti letech zastřelil nacistu |
Co autor svému činu připsal, je už zřetelně dospělou reflexí: „Nevěděl jsem, jestli jsem toho člověka opravdu zabil, ale doufal jsem, že ano. V tom úžasném momentě jsem měl pocit, že jsem vyhrál válku. Většinu svého mládí jsem utíkal a schovával se. Teď konečně jsem vrátil ránu. Pomstil jsem se za všechno, co mi nacisté udělali – ukradli mi rodinu, domov, všechen majetek a nutili mne skrývat se jako zvíře, znesvětili mé rodné milované Československo.“
Upřímněji vyznívají následné úvahy o dosahu činu, zákonitý strach, úzkost z následků. A také historické resumé: „Později jsem popisoval svá dobrodružství Jaroslavu Kučerovi, kojetickému kronikáři. Jeho odpověď mě šokovala. (…) Nejpravděpodobnější je, že to byl český kolaborant, předpokládal Kučera. Mimoto nezemřel. Nejprve se mě zmocnil údiv, pak jsem pocítil zklamání a nakonec úlevu.“
Vtaženi do hrůz
Obecně se dá říct, že moc vzpomínek vynikne tehdy, když se díky nim odkrývá širší kontext doby a způsoby chování lidí vystavených kritickým podmínkám. V případě Charlese Oty Hellera to jsou pasáže, v nichž popisuje důsledky židovského původu pro jeho liberálně založenou rodinu. Matka i on, malý Ota Karel, byli pokřtění, doma se židovská víra nepraktikovala, nicméně rasové zákony rodinu zasáhly tragicky. Hmotnou devastaci po válce dokončil komunistický režim. Jakkoliv u těchto lidí byl silně pociťován především patriotismus, vnější okolnosti rozhodly jinak. Byli smeteni i ti, kteří tradice či náboženské zvyklosti nebudovali, nepěstovali. Jakousi zpětnou vazbou toho všeho je židovský pohřeb, který v americké emigraci Charles Heller zajistil svému zesnulému otci i jeho vlastní postupná identifikace s touto kulturou.
Z křestu knihy Charlese Oty Hellera Dlouhá cesta domů v pražském knihkupectví Neoluxor
Publikace Charlese Oty Hellera není literárně bůhvíjaká. V pasážích popisujících historické události je text silně schematický. Vyprávění o „americkém životě“ rodiny jako by bylo spíše jen dokumentárním dodatkem. Ale pro momenty, v nichž pisatel zachytil atmosféru likvidace zavedeného způsobu života, je Dlouhá cesta domů knihou hodnou zaznamenání.
