Chilští horníci vzpomínají: Neměli jsme vzduch a čekali jsme na smrt

Nedostatek vzduchu a jídla, úzkost a stále méně sil. To trápilo třicítku zavalených chilských horníků první dva týdny pod zemí. Když se záchranářům povedlo se s nimi poprvé spojit, měli jen tři potravinové dávky a deset litrů vody. A právě strach z toho, co bude, je prý sjednotil.

Mario Sepúlveda hovoří v nemocnici před svými 32 kolegy a prezidentem Chile Sebastianem Piněrou o závale (14. října 2010) | foto: AP

Třiatřicet horníků uvěznil stovky metrů pod zemí zával 5. srpna. Trvalo 17 dní, než se je záchranářům povedlo najít a navázat s nimi kontakt. Tyto dny byly podle zavalených temnou noční můrou.

Čtete rádi idnes.cz?

Dejte nám svůj hlas v anketě Křišťálová lupa. Hlasujte ZDE

Jediné zásoby, které měli, bylo několik konzerv tuňáka a mléko. Nálada byla pochmurná. "Čekali jsme na smrt, vládla deprese," řekl lékařům Richard Villarroel.

Přesto se ale horníci zorganizovali pro přežití v pološeru, v teplotách přesahujících 30 stupňů Celsia a v úporné vlhkosti, aniž by věděli, jestli je někdo někdy najde.

Neměli čistou vodu, jídlo ani vzduch

"Propracovávali jsme se k tomu postupně," vypráví Illanes. Potrava se rozdělovala ve třech velmi malých porcích, aby vydržela co nejdéle. "Stejné to bylo i s vodou," dodal Villarroel.

Zachráněný chilský horník Jose Ojeda se zdraví se svými příbuznými.

Edison Pena si čas pod zemí krátil během.

Kromě hladu zvyšoval úzkostné stavy také nedostatek vzduchu. "Byli zoufalí, protože jim chyběl vzduch," potvrzuje otec jednoho z horníků podle toho, co mu syn vyprávěl po návratu.

Když jim zbývalo jen deset litrů minerálky, začali pít kontaminovanou vodu ze sudů v dole. Krátce poté začalo část horníků bolet břicho.

Semkli se a drželi spolu

Tyto obzvlášť obtížné chvíle ale spojily kmenové horníky dolu tvořící určitou semknutou skupinu s dělníky najatými jen na dobu určitou. "Aniž bychom se před tím většinou navzájem znali, dokázali jsme se všichni semknout a to bylo nejdůležitější," zdůraznil bývalý fotbalista Franklin Lobos. "Byli jsme jednotní v těžkých chvílích, kdy už jsme neměli nic, museli jsme pít nevhodnou vodu a k jídlu jsme měli jen pár soust tuňáka."

"Podporovali jsme se navzájem. Když se jeden cítil špatně, kamarád vedle něj ho vzal za ruku," doplňuje Villarroel.

Aby obstáli ve zkoušce, usnesli se přijímat všechna rozhodnutí společně hlasováním. "Vždy jsme o všem rozhodovali demokratickým způsobem, byli jsme dobře organizovaná skupina," říká José Henríquez, považovaný za duchovního vůdce zasypaných horníků.

"Bylo nás třiatřicet, tedy většina byla šestnáct hlasů plus jeden," upřesnil Luis Urzúa, vedoucí zasypané směny, který jako poslední opouštěl v záchranné kabině důl po 69 dnech pobytu.