Joan Turnerové je 86 let, špatně chodí, nedoslýchá na pravé ucho, ale stále sveřepě bojuje za svou věc. Chce, aby konečně, čtyřicet let po převratu, byli potrestáni vrazi jejího manžela Victora Jary. Chile její boj sleduje, protože písničkář byl ikonickou postavou socialistické éry, kterou zašlapala do země bagančata Pinochetových vojáků.
Krvavá vládaGenerál Augusto Pinochet se k moci dostal 11. září 1973. "Zachránili jsme zemi před komunismem," zdůvodnil vojenský puč, kterým svrhl levicového prezidenta Salvadora Allendeho. Chile sice Pinochet hospodářsky pozdvihl, ale za cenu více než 3 000 popravených či "zmizelých" a tisíců mučených lidí. Úřad hlavy státu opustil v roce 1990. Zemřel v roce 2006, potrestán však nikdy nebyl. Žádnou ze soudních kauz se nepodařilo uzavřít. |
"Úřadům chybí snaha dopátrat se pravdy," říká nazlobeným hlasem Turnerová při rozhovoru na stadionu pro halové sporty, který dnes nese jméno jejího muže. Krátce po puči sloužil jako provizorní věznice, kde armáda shromažďovala potenciální nepřátele z levicových kruhů. Nejslavnější z nich byl právě zpěvák, skladatel, divadelní režisér, zarputilý marxista a přítel svrženého prezidenta Salvadora Allendeho.
Zadrželi ho na univerzitě 12. září 1973 den po převratu, kde se studenty diskutoval, co v této situaci dělat. "Slyšela jsem v rádiu, že univerzita byla obklíčena, protože jsou v ní prý teroristé. Pak mi odtamtud Victor volal," vzpomíná bývalá baletka Turnerová, která se z rodné Británie přestěhovala do Chile za svým prvním partnerem a s Jarou se dala dohromady až po rozvodu. Od jednoho propuštěného mladíka se dozvěděla, že její choť byl převezen na stadion.
Další si mohla poskládat až zpětně podle toho, co jí v letech exilu pověděli ti, kteří internaci ve sportovní hale na rozdíl od jejího chotě přežili. Věznitelé mu nejdříve zpřeráželi prsty a se smíchem pak hudebníka vyzývali, aby jim zadrnkal na kytaru. Pak si s ním zahráli ruskou ruletu a vraždu dokonali dávkou 43 kulek ze samopalu.
"Márnice byla plná mrtvol"
Skoro týden byla bez informací. Až 18. září ráno za ní přišel mladý pracovník márnice, který Jaru poznal mezi řadou přivezených mrtvol. "Měla jsem svým způsobem štěstí, že jsem si ho mohla tajně vyzvednout a okamžitě ho pohřbít. Kdyby ten mladík za mnou nepřišel, nejspíše by Victor jako stovky Chilanů beze stopy 'zmizel', což by bylo ještě horší než jistota jeho smrti," vzpomíná.
Dodává, že pohřbít člověka, kterého připravili k zasypání do masového hrobu, nebylo riskantní. "V tu chvíli se toho dělo tolik, že nikdo nedohlížel na márnici. Jen když jsem vyjížděla s rakví, potkala jsem tři vojenské ambulance, které přivážely nová těla. Márnice jich byla plná," vybavuje si otřesné zážitky.
Pak se s dcerami uchýlila do Anglie. "Doma jsme mluvili téměř jen španělsky, takže skoro nic neuměly anglicky. Navíc jsem tehdy hodně cestovala, protože mě zvali na různé konference a já chtěla podat svědectví o tom, co se děje v Chile," vzpomíná na těžkou adaptaci v Evropě. Ač Pinochet dal likvidovat svoje oponenty i v zahraničí, vytrvale ho za porušování lidských práv kritizovala. "Zaprvé jsem nebyla tak důležitá a zadruhé jsem britskou občankou, jejíž vraždou by na sebe přivolával zbytečné problémy," vysvětluje.
V roce 1984, kdy režim kvůli svému lepšímu obrazu v zahraničí nechával imigranty vracet, se také usadila v Santiagu, kde tlačila na vyšetření smrti svého manžela. "Případ jsme otevřeli už v roce 1978, i když z emigrace z Londýna. Ale tehdy bylo absolutně nemožné něco vypátrat. Lidé měli strach svědčit, soudci se báli tázat a nakonec kauzu zastavili," líčí a říká, že ani po návratu demokracie v roce 1989 se mnohé nezměnilo. "Je to velice limitovaná odrůda demokracie, protože si z pozadí stále udržuje moc armáda," předkládá svůj pohled.
Armáda kryje vrahy
Nicméně od té doby byla řada zločinů na představitelích opozice zdokumentována a potrestána. Za mřížemi sedí desítky činovníků Pinochetovy tyranie. "Je to tím, že ty další známé vraždy spáchala tajná služba. Na rozdíl od ní armáda zůstávala nedotknutelná," říká, proč jiné vraždy prominentů byly objasněny. Vojáci tajili vyšetřovatelům třeba to, kdo měl v dané dny nad stadionem velení.
"Žádala jsem i dva ministry obrany, aby na ně zatlačili, ale vysmáli se mi. Navíc důstojníci vyhrožovali tehdejším brancům, aby nevypovídali. Nakonec to tři udělali, ale když mají proti svým velitelům svědčit v jejich přítomnosti, mají stále velký strach," líčí a připomíná, že přece jen v posledních letech po výměně soudce za mladšího dostal případ spád.
Nyní je šest mužů ve vězení, kde čekají na pokračování procesu. Jeden, který je starší než ostatní a tvrdí jako Pinochet, že má amnézii, zůstává v domově důchodců a u posledního žádá Chile o vydání USA, kde žije. Země Turnerové drží palce. Je to poznat podle početných kučeravých zpěvákových podobizen na zdech s nápisem "Spravedlnost pro Victora!".
Když před čtyřmi roky exhumovali Jarovy ostatky, zúčastnily se opětovného uložení do hrobu za zpěvu jeho písní davy mladých Chilanů, kteří ho osobně nemohli vidět vystupovat. "Stal se symbolem pro všechny oběti režimu," říká přesvědčená marxistka Turnerová.
Za diktatury byly Jarovy písničky o lásce a sociální rovnosti zakázány. "V polovině 80. let je jedna společnost začala zase vydávat. Nejdříve jejího majitele za to zatkli, ale pak to nechali být," líčí.
"Ale nyní.... Víte přece, co se stalo s hudebním průmyslem kvůli internetu. Nikdo je nekupuje, ale lidé si písničky stahují a znají je. Nejen v Chile, ale i dalších španělsky mluvících státech," dodává spokojena s tím, jak odkaz jejího muže žije dál.
Historické okamžiky: Pinochetův převrat v Chile v roce 1973:
