Chilská vláda zvažuje možnost, že by ve svých pobřežních vodách uměle podporovala růst rostlinného planktonu. Podle návrhu australského oceánografa Iana Jonese a japonské konzultační firmy Toyo Engineering by Chilané sypali do moře dusíkatá hnojiva, díky kterým by se více množily mořské rostliny, které zachytávají z ovzduší oxid uhličitý. Tento takzvaný skleníkový plyn, který vzniká mimo jiné spalováním ropy a uhlí, se totiž výrazně podílí na skleníkovém efektu rozehřívajícím atmosféru naší planety. Část zachyceného uhlíku by se pak v kostrách ryb i ve zbytcích planktonu usadila na mořském dně a nedostala by se zpětně do oběhu. Chilská vláda se tak dostala zatím nejdál v úvahách o uskutečnění této myšlenky, s níž už někteří vědci přicházeli i dříve. Pokud ji Chile schválí, nebude to pouze ze snahy pomoci lidstvu. Mezinárodní dohoda podepsaná v roce 1997 v japonském Kjótu totiž v principu umožňuje, aby stát, který sníží své vlastní emise oxidu uhličitého více, než jej zavazují mezinárodní dohody, anebo který přispěje k zachycování oxidu uhličitého například masivním vysazováním lesů, mohl toto množství prodat jiným zemím. Chile by tedy mohla prodávat vyspělým zemím takzvané kredity - jakési poukázky na zachycený uhlík. Kdo si kredit koupí, nemusí snižovat emise oxidu uhličitého z vlastního průmyslu, k čemuž ho jinak dohoda z Kjóta zavazuje.
- pátek 26. května 2000
