Na nábřeží chilského letoviska La Serena se děti v helmách projíždějí na kolech následováni elegantně oblečenými rodiči. Promenáda, kolem níž parkují nablýskaná auta, je obsazena luxusními restauracemi, v nichž obsluhují číšníci v motýlcích. Bohatství tu bije do očí.
Stačí však ujít dva bloky a k vidění je druhé Chile, které ze setrvalého makroekonomického růstu vlasti nemá žádný profit. Chatrné baráčky z různorodých secondhandových materiálů. Tady nebydlí lidé ze žurnálu; tady jsou rádi, když k večeři seženou kus chleba.
Kdo nemá v Chile peníze, žije se mu hodně těžko. Nejen že tato země je výrazně dražší než Česká republika, ale hlavně se zde draze platí i za vzdělání a zdravotní péči. Chile je také proslulé jako pionýr soukromého spoření na penze. Tady nikomu erár „zadarmo“ jen tak něco nedá.
Observatoř ALMA v Chile (12. března 2013).
ALMA v Chile přilákala zvědavce i novináře (12. března 2013).
Příprava projektu ALMA v Chile (12. března 2013).
Volný trh v nesvobodné společnosti
Vychází to z dob tyranie Augusta Pinocheta, který se po puči vojska a policie v září 1973 proti marxistickému, leč demokraticky zvolenému prezidentovi Salvadorovi Allendovi, rozhodl „udělat z národa proletářů národ podnikatelů“. Omezil veškeré výdaje státu. Privatizoval, co mohl. Kapitálu ponechal neregulovaný prostor, otevřel ho zahraničním investicím. Zrušil omezení domácího trhu před importovaným zbožím. Chile se stalo ukázkovým příkladem volného trhu.
Západní ekonomové v čele s guru neoliberálů Miltonem Friedmanem tomu tleskali. Že přehlédli prudké zchudnutí obyvatelstva, to by se u technokratů dalo pochopit. Horší je, že nad brutálními metodami, jimiž Pinochet nový model zavedl a o nichž dobře věděli, jen krčili rameny. Chile mělo v Jižní Americe nejdelší demokratickou tradici, jejíž přirozenou součástí byly i levicové strany a silné odborové hnutí. Když se stal prezidentem Allende, začal dělat populistické reformy včetně znárodňování a rozhazovačné sociální politiky. Výsledkem byly obří inflace, hospodářská krize a rozštěpení společnosti, která tak v mnohém připomínala dnešní Venezuelu.
Augusto Pinochet. Pinochet terorizoval své oponenty 17 let, prakticky od chvíle, kdy se během krvavého převratu v roce 1973 dostal k moci. V roce 1998 se ho Baltasar Garzón pokusil v Madridu postavit před soud za zločiny proti lidskosti. Někdejší chilský prezident zemřel v roce 2006 ve věku 91 let ve vojenské nemocnici, čímž skončilo desetiletí snah předvést ho před soud.
Oprýmkovaní spiklenci se s podporou USA, jejichž představitelé měli strach z nové Kuby na „své“ západní polokouli, rozhodli pro radikální řešení. Vládu svrhli a úhlavní nepřátele postříleli. Za sedmnáct let Pinochetova panování přišly o život asi tři tisíce oponentů, desetitisíce jich byly mučeny a statisíce emigrovaly. Podobné čistky dělali Washingtonem podporovaní diktátoři i v jiných státech Jižní Ameriky, avšak jen „Pinocchio“, jak mu občané přezdívají, přidal onu radikální ekonomickou transformaci, kterou v podmínkách demokracie neprosadila ani ranařka Margaret Thatcherová. Přesto je Pinochet v jistých kruzích za hospodářskou politiku veleben. Jenže oddělovat ji od jeho zločinů proti lidským právům je stejně hloupé jako chválit Hitlera za výstavbu dobrých dálnic. Bez povraždění ideologických protivníků by nebylo ani chilského zázraku.
Slavnostní otevření muzea připomínajícího Pinochetovu dikaturu (12. 1. 2010)
Chilská prezidentka Michelle Bacheletová při slavnostním otevření muzea připomínajícího Pinochetovu dikaturu (12. 1. 2010)
Příslušníci krajní pravice uctili zesnulého Pinocheta
Jen měď necháme státu
Do roku 1975 Chile přes lehké hospodářské oživení díky půjčkám od USA přešlapovala na místě. Tehdy Pinochet k řízení hospodářství povolal mladé ekonomy, kteří vystudovali v Chicagu u výše zmiňovaného Miltona Friedmana. Ti spustili šokovou terapii. Nařídili okamžité snížení erárních nákladů o 20 procent, propuštění 30 procent zaměstnanců placených ze státního rozpočtu, co nejrychlejší prodej státních podniků (klidně i pod cenou), zrušení podpory hypoték a spoření. Chilská měna, peso, bylo kvůli omezení inflace svázána s kursem amerického dolaru.
Zpočátku to fungovalo výtečně. Lidé nakupovali jako šílení dovážené zboží a zadlužovali se. Bublina splaskla v roce 1982, kdy celou Jižní Ameriku zasáhla krize. Stát, který se zásahům do ekonomiky vyhýbal, musel peso devalvovat a také intervenovat, aby zachránil zadlužené banky. Jak říká kritik chilského hospodářského modelu, historik Sergio Grez: „U nás máme privatizované zisky a znárodněné ztráty.“
Roku 1985 nastartoval druhý zázrak, kdy přišla opětovná privatizace toho, co se zestátnilo v době krize. Ekonomika zůstala otevřená mezinárodnímu obchodu a chilské podniky se kompletně přeorientovaly na export. Obhajovatelé tohoto systému, kteří jej s poukazem právě na Chile doporučují zavádět i jinde, zapomínají na jeden důležitý fakt, který v této zemi umožňuje existenci tvrdého liberalismu i dnes: v Chile se totiž těží zhruba třetina světové mědi. Tento kov se dodnes stará o dvacet procent hrubého domácího produktu a šedesát procent jeho exportu. A přestože se Chile za Pinocheta i nyní považuje za šampióna neoliberalismu a minimální role státu, globálně největší společnost v těžbě mědi CODELCO je už od dob Allendeho erární.
Zkrátka, málokde mají tak bohaté zásoby výnosné suroviny, která úřadům umožňuje vytvářet si finančním rezervy v měděném fondu. Ty pak mohou být nasazeny v krizových situacích, jako když zemětřesení poničilo roku 2010 oblast kolem města Concepción.
Prezident Václav Klaus při státní návštěvě jihoamerického Chile. (26. ledna 2013)
Využití salámové metody
Domácí kritici vyzývají, aby se měděný fond více využíval na zmírnění rozdílů ve společnosti, které se zostřily za vojenského režimu a následující administrativy je snižují salámovou metodou kousek po kousku. Podle tabulky CIA je ve srovnání 136 zemí Chile státem s patnáctou nejvyšší nerovností (pro zajímavost Česko stojí na 109. místě).
Přitom od Pinochetova odstoupení po prohraném referendu v roce 1989, kdy ho občané přes všechny podvody a masivní nasazení propagandy odmítli jako prezidenta, vládla s výjimkou posledních čtyř let levice, která se odvolává na Allendeho odkaz. Jenže o výraznou reformu systému se nepokouší. Jednak proto, že Pinochet minimálně deset let po svém konci v čele republiky dál nepřímo kontroloval dění coby šéf armády, a za druhé proto, že sami došli ke zmoudření, že socialismus na způsob sedmdesátých let nepřinese společnosti nic dobrého.
Na první pohled nevypadá, že by se na tom mělo do budoucna něco měnit. Demokratický politický systém mají už čtvrt století rozparcelovány dvě stabilní koalice, takže pro nováčka mimo jejich struktury je těžké dostat se do nějaké důležitější pozice. Dosud se tu ani neobjevil populistický outsider, který by jako Chávez ve Venezuele nebo Morales v Bolívii zkusil strhnout lid ke změně. Takže všechno v normálu. Ale pod klidným povrchem to vře.
Nepokoje v Chile 21. května 2013, kdy vyšly do ulic tisíce lidí protestujících proti politice prezidenta Sebastiána Pinery.
Vzdělání jako rozbuška
Zrcadlem, v němž se odráží chilská společnost, je vzdělávací soustava. Neumožňuje žákovi, aby se dostal z vrstvy, do níž se narodil. Kdo nemá peníze, posílá své syny a dcery do bezplatných státních škol, ale kvůli jejich nízké kvalitě se může rozloučit s tím, že by to jeho potomek někam dotáhl. Platí se i na středních školách. Nejdražší je pochopitelně studium na vysokých školách: od 40 do 160 tisíc korun ročně, v závislosti na oboru a kvalitě univerzity. Studenti si mohou na školné půjčit u banky, ale do pracovního života tak vstoupí s pořádným břemenem na krku.
Od roku 2011 se proti těmto nákladům, které jsou nejvyšší v Latinské Americe, Chilané bouří. Nepředstavujte si něco jako český Týden neklidu. V Chile to jsou pravidelné masové pochody, které se koordinovaně konají ve všech univerzitních městech. Vysokoškoláci, z jejichž vůdců se staly známé osoby, okupovali své učebny i stávkovali. Časté jsou střety s policií a desítky zatčených.
Demonstrace ovšem nejsou záležitostí výhradně mladých buřičů. Na akce poctivě chodí i jejich rodiče a dědečkové. Jisté ochabnutí nastalo vloni, kdy prezident Sebastián Piňera, který se do té doby snažil problém vysedět, pohrozil v případě dalšího pouličního násilí využitím protiteroristických opatření. V Chile, kde mají stále čerstvé zkušenosti z Pinochetových let, jak se s údajnými teroristy nakládalo, neberou takovou výhrůžku na lehkou váhu. Nicméně od letošního března, kdy začal nynější školní rok, se protesty rozjely nanovo.
Chilský prezident Sebastián Piňera vychází 21. května 2013 z prezidentského paláce Cerro Castillo. Miguel Juan Sebastián Pinera Echenique (* 1. prosince 1949, Santiago de Chile) je chilský politik, obchodník, ekonom a učitel. Od 11. března 2010 vykonává funkci prezidenta Chile. Svým majetkem se řadí mezi nejmovitější Chilany a mezi tisícovku nejmovitějších osob světa. Jeho kapitál podle dohadu Forbesu dosahuje 2,4 miliardy dolarů (2012).
Studenti dodali odvahu i jiným zájmovým skupinám. Například indiánům z etnika Mapuche, kteří čím dál silněji vyžadují navrácení půdy svých předků na jihu země. Nebo vesničanům blokujícím těžební projekty v blízkosti jejich obcí, které byly schváleny bez konzultace s nimi.
Míra protestů je dnes obdobná té v čase referenda o Pinochetově konci. Jenže politická scéna zůstává nehybná. Volby na konci roky s nejvyšší pravděpodobností vyhraje oblíbená socialistka a bývalá prezidentka Michelle Bacheletová. Jak se jí problémy, které vycházejí z chilského zázraku, podaří zvládnout, hodně záleží na tom, jaké budou na světových burzách ceny mědi.
