Srocení davu je u kteréhokoliv neštěstí v Keni otázkou několika minut. Když se v poslední lednový den u města Molo převrhla cisterna s benzínem, zpráva se bleskově rozkřikla. Z okolních strání se začali sbíhat vesničané s kanystry, láhvemi nebo plechovkami.
Přivolaní policisté začali místo nastolení pořádku od benzinuchtivých občanů vybírat úplatky za přístup k cisterně.
"Viděl jsem, jak nějaký chlap křičí a strká se s policisty, kteří ho nechtěli pustit k cisterně, protože neměl peníze. Chvíli nadával, pak si sedl opodál na zem, zapálil si cigaretu a zápalku odhodil do kaluže benzínu," popsal pravděpodobnou příčinu výbuchu pro deník Daily Nation jeden z přeživších.
Explozi bylo slyšet na kilometry daleko. Zemřelo při ní přes sto dvacet lidí. Na místě zůstaly ležet bezmála dvě stovky zraněných. - o tragické havárii cisterny čtěte zde
Nenadálý křest ohněm
Je pondělí 2. února, dva dny po pekelném infernu. Aleš Bárta, zdravotník a manažer nemocnice v západokeňském Itibu, kterou provozuje česká nadace Adra, se vrací z hlavního města Nairobi zpět na západ. Cestou se zastavuje v oblastní nemocnici v Nakuru, ležící asi třicet kilometrů od místa tragédie, kam byla převezena velká část přeživších.
"V nemocnici vládl i po dvou dnech nepředstavitelný chaos, nebyl dostatek lůžek, personálu ani zdravotnického materiálu. Lidé s až devadesáti procenty popálenin leželi přikrytí chlupatými dekami, které se na ně lepily jako suchý zip. Do žil na rukou jim vedly hadičky z dávno prázdných infuzí," popisuje Bárta svoji první zkušenost, na jejímž základě se rozhodl okamžitě nabídnout pomoc.
Shodou okolností pobývá zrovna na stáži v české nemocnici v Itibo, vzdálené jen pár hodin cesty, skupina pěti našich mediků, doplněná dvěma předními odborníky na tropickou medicínu. Nenadálou situací nabírá jejich studijní pobyt úplně jiný směr. U mediků se dá s cynickou nadsázkou říci, že začíná jejich skutečný křest ohněm.
Chcete pitvat? Můžete začít hned!
Úřední šiml je v Keni tvrdohlavý a přežvýkává rozvážně. Povolení pro český tým jsou proto hotová až šest dní po tragédii. Bárta přiváží v terénní sanitce zásoby materiálu, nakoupené z pohotovostních fondů, a také české mediky a lékaře. Pro každého z nich jde o první životní setkání s popáleninami takového rozsahu.
"Teď tu máme přes šedesát pacientů," vysvětluje během chůze nemocničním areálem primář George Mugenya. "Nejhorší ale byla první vlna po výbuchu, to nám jich sem v jednu chvíli přivezli přes stovku, v autech, náklaďácích, na motorkách, prostě jak se dalo," popisuje.
Celý obrázek dokresluje svojí zkušeností doktorka Jarmila Klieštiková. "Když jsme sem poprvé přijeli jednat o pomoci popáleným, ptali se nás rovnou, zda nechceme také pitvat, že tu mají příliš mnoho těl. Namítla jsem, že nikdo z nás s pitvami velké praktické zkušenosti nemá. Odpověděli: nevadí, jestli chcete, začněte hned."
V pavilonu 9
Trávník před pavilonem 9, ve kterém leží nejhorší místní případy, odevzdaně okupují příbuzní zraněných. Musíme si nasadit roušku a přejít přes hadr napuštěný desinfekcí. Otevřená okna uvnitř ovšem snahu o sterilní prostředí zdatně nabourávají a popálená nemohoucí těla houfně obletují mouchy. Alespoň ten těžký odér je ale díky čerstvému vzduchu o něco přijatelnější.
Pětice českých mediků a doktoři Klieštiková a Stejskal ošetřují pacienty, kteří leží bezmocně na zádech, nemluví, jen občas blouznivě zasténají. "Tady by pomohlo spíš hodně morfia," poznamenává smutně jedna z mediček.
Postarat se o jednoho popáleného, vyčistit, namazat a převázat mu rány trvá dvě až tři hodiny. Pacientů je na tomto a dalších odděleních stále víc než šedesát a všichni potřebují prakticky nepřetržitou péči. Naši lékaři a medici se proto ubytovali v nedalekém hotelu s poetickým názvem Voduška a do nemocnice přijíždějí každé ráno. Někdy zůstávají až do setmění.
"Medici skočili ze školních lavic rovnou do reality," komentuje nasazení studentů Bárta. Realita kolem je přitom evropským poměrům na hony vzdálená, ať už jde o vybavení špitálu, hygienu nebo individuální přístup k pacientům. "I skutečnost, že vám pod rukama zemře člověk, kterého se několik dní snažíte zachránit, je pro každého začátečníka psychicky velmi náročná, a my ztrácíme několik lidí denně," pokyvuje hlavou Bárta.
Co bude dál?
Péče o popáleniny je dlouhodobou záležitostí, náročnou na čas a materiál. "Máme obrovskou spotřebu obvazů, skalpelů, rukavic a léků. Už dvakrát jsme museli jet pro zásoby, které nám tu mizí pod rukama," říká doktorka Klieštiková. "Naše stáž tady za týden skončí a bojíme se, aby se vše nevrátilo zpět do stejných kolejí."
Jediným řešením je důsledné zaškolení místního personálu. "Vedle péče o popálené je tohle naším hlavním úkolem do té doby, než na konci týdne odjedeme," popisuje Klieštiková. "Naštěstí naši medici mají natolik velké znalosti, že jsou schopní je předat dál."
Teoretické i praktické zkušenosti sdíleli Češi a Keňané celý tento týden. Hlavně ale mírní utrpení obyčejných vesničanů, kteří si prošli svým vlastním peklem, způsobeným zápalkami v rukou jednoho rozhněvaného muže.
