Od zaměstnání po barvu vlasů, od značkového oblečení po sexuální partnery. Gigantická Čína se prostě v posledních letech mění způsobem, který bere dech. Mnozí dokonce tvrdí, že už není komunistickou zemí.
Autoritářskou, to ano. Ale nikoli komunistickou v tradičním smyslu slova. Dnešní říše středu totiž nemiluje Marxe, ale konzum.
Zvláště tamní mládež hodila za hlavu někdejší kolektivismus a jednoznačně sází na vlastní individualitu.
"Je přece naprosto v pořádku, že si lidé žijí podle svého, tak jak jim to vyhovuje," vysvětlovala nedávno mladá hudebnice Lung Kchuan v časopise Time pohled vrstevníků na život. "Člověk přece nemůže plnohodnotně žít, když jen plní něčí příkazy."
Invaze kapitalismu
Možná si říkáte, že takový názor je přece samozřejmý. Ne však v Číně, tam by ještě před nedávnem takové rebelství zavánělo velkými problémy. Dnes se úřady do soukromých záležitostí Číňanů už tolik nemíchají.
Zdá se také, že režimu vyšla sázka na materialismus. Obyvatelé nejlidnatější světové země se ve své většině nechali "zkorumpovat", výměnou za tichý souhlas s mocenským monopolem strany dostali větší ekonomické a osobní svobody než kdykoli dříve.
"Dokud se nepostavíš proti straně, nechají tě na pokoji, nezajímá je, co děláš," řekl jeden pekingský podnikatel časopisu Newsweek.
Do dříve uzavřené tradiční společnosti vnikají představy a hodnoty včera cizího západního světa s takovou rychlostí, až to šokuje. A padají v Číně na úrodnou půdu. Nová svoboda je asi nejzřetelnější v řadě uměleckých odvětví.
Na druhé straně s postupujícím konzumentstvím se čínská společnost začíná potýkat i s generační vzpourou, jakou si západní svět prožil už před třiceti roky. Mnozí mladí, jak tvrdí starší generace, se vzpírají tradičním asijským hodnotám kolektivní povinnosti, naopak zamilovali si neřesti, zlozvyky a vášně, které přináší "zkažený" Západ: sex, drogy a "ujetou" módu a především rytmické dunění rocku. Na čínských ulicích dnes spatříte číra pankáčů i vyholené lebky.
V módě je individualismus
Globalizace ovšem přináší i pozitivní hodnoty, třeba vzdělání a nové technologie. Vzdělanější mládež pak často ryze pragmaticky sahá po rudých knížkách, jež jsou pro ně klíčem ke kariéře. S vírou v komunismus to přirozeně nemá nic společného.
Vyznávají individualismus, uspokojování vlastních potřeb se stalo jejich novým náboženstvím. "Myslím, že v první řadě mám zodpovědnost vůči sobě," řekla malířka Lung Kchun. "Budu dělat, co se mi líbí, pokud tím neublížím jiným lidem."
Více individuálních svobod je bohužel jen jednou - tou sympatičtější - stranou čínské mince. Tou odvrácenou je politika, politický systém totiž zůstává stejně strnulý jako za časů předsedy Mao Ce-tunga.
I v této oblasti se snad konečně začne něco dít. Prezident a generální tajemník strany Chu Ťin-tchao nedávno hovořil o nutnosti rozvinout různé formy demokracie, o potřebě zajistit, aby se lidé mohli zúčastnit demokratických voleb a tak podobně.
Hezky se to poslouchalo. Přeloženo do kontextu čínské reality to však sotva znamená volání po plnohodnotné demokracii západního typu.
