Ti všichni chtějí být slyšet. Ve skutečném životě je tomu pochopitelně trochu jinak.
Katolík může být stoupencem i odpůrcem unie, stejně jako vášnivý ekolog může být zarytým konzervativcem nebo neúprosným liberálem. Přesto se lidé většinou seskupí podle nějakého předem odhadnutelného klíče.
Pokud budeme mít tříprocentní skupinu občanů, kteří mají velmi vyhraněný názor a chtějí být slyšet v parlamentu, měli by při snížení pětiprocentní hranice na tříprocentní šanci.
Kdyby laťka ještě klesla, dočkali bychom se možná parlamentu, ve kterém by seděli zástupci desítek stran. Zastoupení by tedy bylo pestřejší, než je tomu dnes. Problém je pouze v tom, že takové řešení by bylo ve svých důsledcích značně těžkopádné.
V demokracii nejde přece jen o to, aby byl každý slyšet, ale aby bylo možné vládnutí. Míněno vládnutí v tom dobrém slova smyslu, tedy schopnost prosadit rozumnou akci. Už dnes poměrný volební systém slouží pro strany často jako výmluva, aby se nemusely zodpovídat z neplnění volebních slibů.
Vítězná strana totiž musí vytvářet vládu přinejmenším s jednou nebo dvěma dalšími stranami, které měly volební program jiný, takže výsledkem bývá kompromis velmi vzdálený původním ideám.
Většinový dvoukolový systém by pravděpodobně umožnil sestavení většinové vlády jedné strany nebo dvou stran sobě blízkých. S trochou odpovědnosti by se takový vítěz mohl na počátku vládnutí pustit i do nepopulárních kroků a populismus si nechat až do doby před volbami.
Představa, že poměrný systém je demokratičtější, je ve skutečnosti iluze. Místo širokého zastoupení všech názorů se zatím občan může dočkat jen široké nabídky výmluv.
