Jak jste přišli na to, že dcera není vaše?
Nejdřív v porodnici zaměnili váhu. Byla jiná než ta, kterou nám řekli původně. Porod byl 9. prosince ve 4.10 ráno a byl to normální, přirozený porod. Já jsem u porodu nebyl, ale ženě řekli, že dcera váží tři třicet. Druhý den přišli, že se omlouvají, ale že má dva šedesát pět. Samozřejmě dítě vždycky něco ztratí po porodu, ale ne tolik. A to už mi to hryzalo v hlavě. Ale nakonec euforie z toho, že máme miminko, způsobila, že už jsme se o to dál nestarali.
Kdy jste začali mít pochybnosti?
Malá byla zpočátku stejná jako my – černé vlasy a tmavší pleť, tak jsme se radovali, že je to naše krev. Ale postupně světlala a stala se z ní špinavá blondýna. To už jsme si se švagrem řekli, že ze mě nic nemá, že to není moje dcera. Tak jsme se potají domluvili, že uděláme testy. Věděli jsme o tom jen my dva, já a švagr, a kdyby to vyšlo dobře, tak bych se o tom přítelkyni vůbec nezmínil, že jsem ten test dělal.
Co jste cítil v té první chvíli, když jste se dozvěděli výsledek?
Zlost, zklamání... Ale řekl jsem si: dobře, budu s tím žít, i když není moje, protože přítelkyni mám rád. Podal jsem ale žádost o zrušení otcovství. Přítelkyně tvrdila, že není možné, aby to dítě nebylo moje, že s nikým jiným nespala. Jenže nikdo není panenka Maria, tak jsme si nechali udělat test i u přítelkyně. A 17. září jsme se dozvěděli, že dítě není ani její.
Co se stalo dál?
Pak už to řešily soudy. Soud podal trestní oznámení na nemocnici, takže nás navštívil její ředitel. Řekl, že vylučovací metodou shání tu druhou rodinu. A trval na tom, aby všechno bylo v naprostém utajení, nechtěl, aby u toho byla média, a chtěl, aby se všechno mimosoudně vyřídilo. Což je strašně hezké, ale my si říkáme, proč by se lidé neměli dozvědět, co je tady za bordel?
A ani se k tomu mimosoudnímu vyrovnání blíže nevyjádřil, jak by si to představoval. Možná si jen tak přijel zmapovat, co jsme zač. No a dneska už se potvrdily testy i u té druhé rodiny, že nemají své dítě. Byly tu sociální pracovnice, že testy, které se na genetice dělaly u stejné doktorky, ukázaly, že naše dítě je u nich a jejich u nás.
Chcete děti vyměnit?
Samozřejmě že chci své dítě! To by přece chtěl každý. Ale chtěli bychom se s tou druhou rodinou poznat a navštěvovat, protože tu holčičku, co máme, tu máme oba s partnerkou rádi. A ta holka za to navíc nemůže.
Vyhledali jste pomoc psychologů?
Zatím ji nepotřebujeme, zatím to zvládáme, jsme s tím tak nějak smířeni. Ale bude asi složitější, až k tomu bude muset dojít, k té výměně.
Kdy je šance, že se uvidíte s tou druhou rodinou?
To nám nikdo neřekl. Zítra má přijet znovu ředitel nemocnice a nějaké pracovnice ze sociálky. Ještě ale ani neřekli, v kolik přijedou.
Máte už představu o odškodnění?
Máme. Za každý měsíc chceme milion korun. To je deset milionů. Někomu se to může zdát moc, ale to trauma, co jsme zažili, bylo hrozné. Nechal jsem práce, přestal jezdit s kamionem a dobírám dovolenou. V práci mi řekli, že až se z toho dostanu, tak můžu jezdit dál. To je dobré. Ale ta psychická rána je prostě hrozná.
