Vlády, stejně jako jednotlivci, které ho věnují, nečekají ani žádnou oplátku. Každá částka si zaslouží ocenění, je-li přiměřená.
Jsou jiné otázky, které nejsou tak jednoduché a které řešila, leč nevyřešila dárcovská konference v Jakartě. Dostanou skutečně veškerou přislíbenou pomoc zasažené státy? Před rokem vyvolalo velkou vlnu solidarity zničující zemětřesení v íránském Bámu. Podle OSN však byl skutečně vyplacen jen zlomek z přislíbené miliardy dolarů.
Nedopadne to v Asii stejně? Krom toho, že počáteční soucit brzy vyprchá, mají dary chudým ještě jeden těžko překonatelný problém. Efekt vyprahlé pouště.
Zatímco nikdo nepochybuje o tom, že je účinné léčit raněné a destilovat vodu lidem bez přístřeší, s penězi na obnovu je to sporné. Mají tendenci vsáknout se dřív, než se dostanou k postiženým.
Takto v Africe nenávratně mizí miliony a miliardy, aniž zlepšují situaci trpících a nemocných lidí. Stejné nebezpečí hrozí v Asii a hrozilo by kdekoliv - je hodně rukou, které si chtějí sáhnout na peníze přicházející jakoby z nebe.
Podobně problematické bude, odpustí-li bohaté státy zasaženým dluhy. Výzva k prominutí dluhů vypadá až evangelicky, jenže v reálném světě je dvojsečná.
Kde je záruka, že vlády použijí volné prostředky na pomoc bezdomovcům a ne na zbrojní výrobu? A kde je mez? Kdo bude příště požadovat odpuštění dluhů? A budou věřitelé vůbec ochotni dále investovat a podporovat rozvoj chudé části světa, když mohou kdykoliv o peníze přijít? Bohatším nechybí soucit ani milosrdenství. Pomáhat chtějí.
Problém je v tom, že to moc neumějí.
