Nejdřív ji narušili jacísi parašutisté, kteří zavraždili pana říšského protektora. Museli jsme si tedy vyžádat onen pokoj, který zvyšoval naše výkony. Pak jsme si nenechali rozvracet republiku. Bylo přece třeba klidně pracovat.
Po Chartě 77 byli veřejně masově odsouzeni ztroskotanci a samozvanci. Proč? Přece kvůli uklidnění. Abychom se mohli radostně věnovat své manuální i intelektuální tvořivosti.
V lednových dnech roku 1989 zase volali známí i neznámí po klidu. Na práci i pro své děti.
Pak přišel nebezpečný převrat, po němž bylo příliš rušno. Leč časem Občanské fórum, které zprvu rušilo, stalo se zárukou kolektivního poklidu.
Zmatek do toho tehdy vnesl jakýsi Václav Klaus. Ten řekl, že bychom měli trochu soupeřit a že klídek k makání a myšlení je spíše na škodu.
Brzo však pochopil, že čeští voliči si bez klidu k práci neumějí představit nejen tu práci, ale ani život. Vyšel tedy lidu vstříc a uzavřel opoziční smlouvu.
Oddechli jsme si. Stabilita. Zase klid k práci. Jenomže tato zásadní hodnota je údajně na odpis... Co si my občánci počneme, bere-li nám někdo jistotu?
