Zemanovy osudy téměř detailně kopírují poválečné peripetie francouzského státníka Charlese de Gaulla. Hlava francouzského zahraničního odboje se po druhé světové válce stala automaticky premiérem země. Roztrpčen politickým životem de Gaulle po dvou letech odešel do ústraní a do konce padesátých let čekal na svou politickou šanci. V mezidobí vydával veleúspěšné paměti.
Stejně jako Zeman z politického dění nikdy neodešel, a jednou dal dokonce dohromady politické hnutí, které však neuspělo na centrální úrovni. Nikdy se do politiky nezapojil na "plný úvazek" a mocenské hry rozehrával prostřednictvím svých politických přátel.
V roce 1958 obratně využil vnitropolitickou krizi francouzského režimu v souvislosti s občanskou válkou v Alžírsku. Provedl "legální převrat" a přispěl ke vzniku páté republiky, v níž se stal přímo voleným prezidentem.
I Zemanův azyl na Vysočině všichni brali jako oddych před dalším bojem. Pokud odhlédneme od nepodařené prezidentské volby na jaře 2003, pak se Zeman o návrat pokusil celkem třikrát. Poprvé během zasedání ústředního výkonného výboru v létě 2004, který odvolával Vladimíra Špidlu a ve vzduchu visela otázka, kdo bude jeho nástupce. Většina se nakonec přiklonila na stranu Stanislava Grosse.
Podruhé čekal Zeman na novou předsednickou výzvu v březnu 2005, když Grossovou krizí zmítaná sociální demokracie volila na brněnském sjezdu předsedu, ale i tentokrát strhl většinu na svou stranu Gross. Třetí pokus o návrat souvisel s podporou volební kampaně Jiřího Paroubka v létě 2006, ale jejich spolupráce skončila dříve, než stačila začít.
Iniciativa Sdružení přátel Miloše Zemana je několikátým pokusem v řadě. Volně navazuje na schůzku Zemana s prezidentem Klausem na podzim 2007, kde padla slova o vzájemné podpoře v dalších prezidentských volbách.
Poslední iniciativa také volně navazuje na nedávné Zemanovo setkání s Mirkem Topolánkem. Současný premiér sám nebo prostřednictvím svého okolí kontaktuje Nové Veselí vždycky, když je jeho kabinet oslaben nad snesitelnou mez. S jistou nadsázkou lze říct, že Zeman je občasným koaličním partnerem této vlády.
Když de Gaulle po dvanácti letech čekání stanul v čele Francie, stála při něm fortuna, politické štěstí, o němž renesanční teoretik Machiavelli napsal, že musí být ve výbavě politika stejně jako schopnosti a odvaha.
Také Zeman bude mít úplně jinou pozici, pokud se podaří odhlasovat přímou volbu hlavy českého státu, než když bude vydán napospas veřejnému hlasování poslanců a senátorů, zezadu dirigovaných lidmi typu Jiřího Paroubka.
Navzdory Zemanovu odchodu z ČSSD bude velkou roli hrát také situace uvnitř této strany. Určitě ji ovlivní výsledek říjnových krajských voleb, ale především přímá volba předsedy sociální demokracie, předběžně plánovaná na leden 2009.
Oslabující pozice předsedy Paroubka je nepřímo úměrná sílícímu mandátu Zemana. Pro expremiéra půjde o test síly, který Zemanovu týmu řekne, jestli má do volební kampaně zapojit podstatnou část sociální demokracie, nebo zda se o mandát obrátí přímo na voliče.
Ať tak či onak, Miloš Zeman zahájil cestu na Hrad.
