Pro příznivce života jistě dobrá zpráva. Pro ty, co sledují americký politický vývoj jinak než přes levicové brýle nadto ještě velmi zábavné. Demokratická strana USA byla cca posledních 40 let téměř zosobněním boje „práva ženy rozhodnout o svém mateřství“ – rozuměj možnost beztrestně zabít dítě ve svém lůně.
Vyvrcholením této snahy byl rozsudek Roe v Wade z r.1973, ve kterém soudci najmenovaní demokraty rozhodli, že americká ústava dává ženě právo na potrat. Tvůrci ústavy se nejspíš v hrobě obraceli, nicméně na rozdíl od ČR, kde jsou rozsudky Ústavního soudu pro srandu králíků (stačí připomenout rozhodnutí tohoto soudu o neústavnosti regulace nájemného, které socialistická vláda tak okázale ignoruje) v USA rozsudky Nejvyššího soudu platí, a proto byly i konzervativní státy Unie povinny potraty na žádost legalizovat. A demokrati se celou dobu snažili toto „právo“ co nejvíc rozšířit. A najednou takové překvapení.
No až takové překvapení to zase, pravda, nebylo. Ono to spíš potvrdilo můj déle se vytvářející názor na pana Kerryho, a totiž že se jedná o pána, jehož jediným přesvědčením je touha po moci (peněz už vyženil dost). Dalo se to tušit již z předvolební kampaně, kdy tento pán, který v době, kdy z toho tušil prospěch, vždy odsuzoval „americkou agresi ve Vietnamu“ vždy hlasoval proti „americkému imperializmu“ rozuměj proti jakémukoliv zlepšení americké armády, proti zásahu v Afghánistánu či Iráku, najednou – po té, co zjistil, že většina amerických voličů Bushe v Iráku podporuje, začal – světe div se – před kamerami salutovat a „hlásit se do služby“.
Ono asi všeobecně platí, že pošahaná přesvědčení liberálů vůbec nejsou tak pevná, jak by se zdálo – zastávají je většinou jen tak dlouho, dokud je to výhodné. Pokud dají voliči najevo nevoli, dokážou svůj postoj „pružně“ (přece nebudeme používat moralistické slovo bezcharakterně, že?) změnit z hodiny na hodinu.
Protože z průzkumů vím, že v USA zhruba platí, že čím mladší věková skupina, tím konzervativnější názory, bude tento „názorový vývoj“ čelných demokratů nepochybně pokračovat. Mohli bychom tedy uzavírat sázky kolik let, resp. kolik volebních výprasků budou ještě potřebovat než začnou přehodnocovat svůj vztah k homosexuálnímu manželství, přerozdělování od pracovitých k flákačům (i v Americe existuje i když méně než v Evropě), k feminizmu vs. k normální rodině apod..
Faktem ovšem je, že my v Evropě můžeme Americe jenom závidět.. Poslední skutečně pravicovou političkou držící moc byla v Evropě asi Margaret Thacherová.
Možná ještě jistý Aznar, i když to už není jisté a navíc ho pohřbil appeasement španělských voličů. Jakýkoliv pokus o jinou než „politicky korektní“, rozuměj levicovou politiku je jinak označen za nacizmus a likvidován demagogickou propagandou, a když to nepomůže, tak i jinak.
Jako příklad může sloužit belgický Vlámský blok. Moc o té straně nevím a když jsem četl v českých (tj. levicových) novinách o jeho rozpuštění, domníval jsem se z článku, že jde skutečně o neonacisty. Nedávno jsem ovšem četl – tuším že v Přítomnosti náhodnou zmínku o tom, že tuto stranu volila i většina ortodoxních Židů v Antverpách.
Protože představa Židů, hromadně volících schvalovače holocaustu může vypadat reálně snad jenom v delirium tremens, zdá se, že to nejspíš bylo kapánek jinak. Že totiž asi šlo spíš o stranu, rozhodnutou hájit žido-křesťanskou civilizaci před jedním z jejích dvou úhlavních nepřátel, kterými je morální úpadek zevnitř a muslimové z venku. A proto musela být zakázána. Bůh ochraňuj Evropu. Evropani to nedokážou a Američani se na Evropu asi brzo vykašlou (a nemůžu se jim ani divit).
