Spravedlnost se zahltí a nekoná. Kdekdo je náhle chorý, má výpadky paměti, nevyzvedává obsílky a nedostavuje se. Soudci tomu rozumějí, chápou vytáčky a rádi odkládají jednání na jindy. Kdo to vše pozoruje, říká si, toto bratrstvo se nikdy neodsoudí. A jestli ano, tož hebce, něžně, aby jediným estébáckým vláskem nebylo hnuto.
Vezměme jediný aspekt tohoto nekonečna: imunita Obzinova. Soud bude mnoho měsíců zkoumat, zda ji tento špeditér lidí v době konání ničemností měl či ne. Byl komunistickým poslancem s komunistickou imunitou co chtějí soudy zkoumat? Imunita, kterou si zločinci navzájem udělují, je nějaká imunita?
Nacističtí předáci byli také poslanci říšského sněmu - s tehdejší imunitou. My si pořád myslíme, že být komunistickým ministrem nebo poslancem znamená, že dotyčná postava skutečně byla nějakým poslancem či ministrem. Je to omyl, v bezprávním státě ani imunita není nic. Však ji přiřkl jeden bandita druhému.
Je ponižující a nesmyslné soudit Bilaka a spol. podle tehdejších zákonů, které si dali oni. Vždyť to nebyly zákony, nýbrž příkazy komunistického uzurpátora či okupačních správců. Zákon tu byl před nimi, pak už ne. Jedenáct náčelníků StB u soudu - pohled jistě povzbudivý. Méně povzbudivé budou - po mnoha letech - rozsudečky: podmínečky, odkladečky, všude samí nevinní.
Četu estébáků může čert klidně odnést. Z české spravedlnosti kapou strašlivější skutečnosti, než je vlídnost k jedenácti darebákům: ta spravedlnost se svižně natahuje a zkracuje podle pocitů, podle kamarádů, podle účasti, kterou na ní kdekdo má. Chce-li soudit, soudí, nechce-li, nesoudí. Žádná neochvějná spravedlnost z ní neprýští. Nechce-li, nekousne. Zato může kousnout i nás, nevinné, bude-li třeba jednou chtít. České spravedlnosti se bojte, je to nepředvídatelné zvíře.