Za prosklenými dveřmi začíná dlouhá chodba. Je tichá a prázdná, jen sestra s rouškou přes pusu doplňuje koš s modrými návleky na boty. Dělí nás velká černá písmena nalepená na skle: 3C Lůžkové oddělení - Klinika dětské hematologie a onkologie. Čtu si ten nápis pořád dokola. Mrazí z něj v zádech.
Úzkost mě přejde až v okamžiku, kdy z výtahu vystoupí usměvavá mladá doktorka. „Spíš se na den s námi těšte, my jsme veselé oddělení,” vítá mě teprve šestadvacetiletá Danka Humlová, onkoložka, kterou by potřebovala každá nemocnice.
Svá slova myslí vážně. Na vizitu vchází do pokojů s úsměvem, srdečně se vítá s dětmi i s rodiči a nepřestává vtipkovat. „Nauč se historku, že tu ránu máš od lovení perel v Karibiku,” říká sedmnáctiletému Matějovi, když mu kontroluje jizvu po vyndání metastází z plic táhnoucí se přes celá záda.
S pacienty mluví jako s parťáky. „Nechci je mentorovat, vždyť ti starší mi jsou věkově dost blízko. Všichni vědí, proč tu jsou a s čím se léčí. Když moc zabřednu do lékařské hantýrky, jsou zvyklí se hned ozvat, abych jim to přeložila,” vysvětluje Danka.
Malí pacienti s doktorkou o svém stavu diskutují, řeší počty bílých krvinek i hodnoty protizánětlivých látek. V hlavě nosí harmonogram chemoterapií a hospitalizací.
Ptám se maminky mladého Vítka, který zrovna s lékařkou probírá vedlejší účinky nového léku, jestli své znalosti pochytal na internetu. „Zakázali jsme si cokoliv googlovat. Všechno se naučil tady, ale divte se, vždyť v tom žijeme od března,” krčí rameny. Půl roku v místech, kde každá minuta trvá nekonečně dlouho.
Oddělení kreativních účesů
Děti se ve žlutých pokojích s výhledem na modré budovy motolské nemocnice mění před očima. Vlivem chemoterapie a dalších léků často hodně zhubnou nebo přiberou. Přijdou o vlasy, což bývá rána hlavně pro dívky, ale Danka je učí vidět v tom výhodu - než se tak stane, můžou si dovolit sestřih, na který by za jiných okolností nikdy neměly odvahu nebo svolení od rodičů. A tak se oddělení občas hemží nejrůznějšími účesy a vlasy pestrých barev.
Skutečná proměna se však děje uvnitř jejich hlav. Stávají se z nich malí dospělí. „Změníme je. Když se z nemoci dostanou, nejsou pak nikdy jako dřív,” popisuje Danka.
Nicméně to jsou ti šťastnější. A těch je díky dnešní medicíně naštěstí většina. Ročně v Česku lékaři diagnostikují asi 200 dětí se zhoubným nádorem, z toho asi padesátku se zhoubným nádorem krve, tedy leukémií. A statistika hovoří jasně: u čtyřech z pěti dětí si lékaři s nádorem poradí.
Danka HumlováNechá si říkat Danka, aby se odlišila od své maminky se stejným jménem. Narodila se v lednu 1990 a vyrůstala v Tanvaldě, kde také odchodila místní gymnázium. Po maturitě odešla do Prahy a vystudovala 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Druhým rokem pracuje na Klinice dětské hematologie a onkologie v Motole. |
Ale stále jsou tu ti pátí v pořadí. Danka už intuitivně pozná, když se u některého z dětí blíží konec. Jsou to změny ve tváři, které přichází jako předzvěst smutného scénáře. V tu chvíli nic netají. Mluví s rodiči i s pacientem. „Je slušnost říct těm dospělejším dětem pravdu,” vypráví a já opět cítím mrazení.
Hroutit se zakázáno
Jenže Danka tyhle okamžiky dokáže zlomit. „Víte, u nás se věří na zázraky,” ujistí mě hned. To je i důvod, proč si raději než dospělou onkologii vybrala pediatrii. U dospělých se při špatných prognózách často nasazuje už jen paliativní péče - mírnění bolestí a psychologická pomoc. „U nás vždycky zkoušíme léčit, nevzdáváme to,” říká rozhodně lékařka.
„Dáte si čaj?” nabízí mi. Je po vizitě a sestřičky roznáší do pokojů léky. „Tenhle je jahodovo-mátový. Proti stresu!” Danka drží krabičku s čajem před tělem jako pomyslný štít. Jenže jen mátové lístky jí náročné služby zvládnout nepomůžou.
„I my jsme smutní. Jen máme jasná pravidla - když je to vážné a mluvíme s rodiči, nesmíme před nimi plakat, musíme jim být oporou, lékařskou i lidskou. To samé chceme od rodičů, nesmí se před dětmi hroutit,” vysvětluje Danka, když míříme pro hrnky.
Vzpomene si na každý případ, kdy jí dítě během služby zemřelo. Datum, počasí, průběh. Poprvé říkala zprávu, že už se pacient neprobudí, mamince, jejíž chlapec zrovna prodělal epileptický záchvat. „Nemáme na to žádný psychologický trénink, učím se od svých starších kolegů. Jsem při tom většinou klidná. Jen mi vždycky hrozně zčervená obličej,” usměje se omluvně.
„Jak vám v té chvíli bylo?” musím se zeptat.
„Byla jsem ráda, že jsem odhadla čas a když umíral, jeho máma ho držela za ruku,” odpoví prostě.
Začínám si uvědomovat, že v tomhle je Dančina síla i obrana. I na těch nejhorších nočních můrách najde něco dobrého a k tomu se upne. Proto ji mají rádi pacienti, proto je schopná zvládat takhle náročnou práci. „Když víte, že je prognóza pacienta špatná, budete se spolu s ním radovat z maličkostí,” říká Danka a není to jen fráze.
Moment loučení
Malí pacienti odcházejí většinou klidnou smrtí, ve spánku. Už při léčbě jsou pod antidepresivy a morfiem, lékařům jde hlavně o to, aby necítili bolest. Když umírají, zastaví se jako kouzlem celá onkologie. „Nemusíme nic říkat a přesto celé oddělení ztichne, maminky se intuitivně stáhnou za svými potomky do pokojů. Je to jako ticho před bouří,” říká Danka.
Věří, že děti mají tendenci se s rodiči loučit. Občas se v nich sebere nečekaná síla. Vypráví o dívce upoutané na lůžko, která v noci, pár hodin před smrtí, vstala úplně sama z postele a objala maminku spící v křesle. Jiné děti čekají, až jejich rodiče přijedou do nemocnice a chytnou je za ruku, až poté vydechnou naposledy.
To je také Dančin cíl, umožnit dětem strávit poslední chvíle s rodiči. „Nejsmutnější jsem, když nám dítě zemře třeba na sále, bez rodičů,” přiznává.
Ale pacienti v celém Motole umírají denně a smrt je tu braná pragmaticky, jako součást života. „Když mi pacient zemře a já jdu ohledávat tělo, přijde mi to úplně přirozené,” tvrdí lékařka. Není věřící, ale za ‚svoje děti‘ se modlí. Věří, že jejich duše tu zůstává.
Dopis od bývalého pacienta
Danka má velké hnědé oči a dlouhé světlé vlasy svázané do copů. Na první pohled vypadá jak porcelánová panenka, ale je odolnější, než by se mohlo zdát.
Cesty vzhůruNebylo jim ani třicet a už se o nich v branži mluví. Server iDNES.cz představuje mladé lidi, o kterých v budoucnu pravděpodobně ještě uslyšíte. S každým z nich jsme strávili minimálně den a sledovali je při práci i ve volném čase. Přečtěte si, co stojí za jejich úspěchem. Je to nekonečná dřina, nebo jen talent a štěstí?  Víte o někom, kdo by neměl v seriálu chybět? Napište nám o něm na Michaela.Cerna@idnes.cz. |
„To tam napište, že tady paní doktorka neumí ani srazit protizánětlivé látky,” plácne mě po ramenou maminka holčičky, které se právě přitížilo. Má to být trochu z nadsázky, ale mnohem víc je za tím cítit vztek a bezmoc. Danka zachová stoický klid, jen tváře lehce zrůžoví. „To nic. Když je dětem hůř, začnou si to občas rodiče vylívat na nás,” poznamená tiše, když odcházíme.
Dopis, který jí krátce na to předávám, je však zcela opačnou reakcí na její práci. Slova uvnitř byla tím, kvůli čemu jsem se s Dankou chtěla setkat. Přesně totiž vystihují, čím mezi ostatními lékaři vyniká.
„Na začátku léčby mi bylo šestnáct, blbý věk. Ona mi tehdy řekla, že to, co nás společně čeká (chemo, ozařování, ...), je prostě překážka v životě, kterou musíme zdolat, že je to jako nastoupit do vlaku a jedem, nezastavujem a ono to uteče a čas ukáže,” stojí ve zprávě, ve které nám Dančin bývalý pacient doporučoval, ať o ní napíšeme. „Nikdy jsem se jí nezeptal, proč si vybrala zrovna tenhle obor, kde se naučila tak mluvit s lidmi, ale díky za ni. S ní ta léčba byla daleko veselejší,” dočítá Danka.
Na dětské onkologii mnoho mrzoutů nepotkáte. Počítá se tu s tím, že lékaři umí s dětmi komunikovat. Ale Danka ve svém věku v této disciplíně vyniká.
Krabice na vzpomínky
„Můžu si ten dopis schovat? Mám krabici na věci, na které nechci nikdy zapomenout. Přidám to tam,” usměje se.
Krabici na vzpomínky si založila před nástupem na vysokou. Rozhodovala se tenkrát, jestli zkusí umělecký obor, nebo se bude věnovat novinařině. Protože ale věděla, že nejsilnější je v chemii a biologii, šla i na přijímačky na medicínu.
„Rodiče byli moc pyšní, když jsem se dostala na druhou lékařskou,” říká. A tak nakonec zvolila bílý plášť. Vždyť psaní a umění se může věnovat i tak.
Už na škole vynikala přehršlí aktivit. Zastupovala studenty v akademickém senátu fakulty i Univerzity Karlovy, pořádala vzdělávací akce pro děti, organizovala kurzy pro mediky a snažila se o proměnu studia medicíny v Česku.
Po šesti letech na medicíně se rozhodla pro specializaci v dětském lékařství. Tajně si myslela na práci v Motole, největším zařízení svého druhu v republice. A to se jí nakonec splnilo. Jeden den promovala, druhý den už poletovala v plášti po nemocnici. „Že tady dnes pracuji, to je pro mě pořád takový malý zázrak a moc si toho vážím.”
Už to budou skoro dva roky, do atestace jí zbývají tři. Připouští, že její práce nejde moc dohromady se zakládáním rodiny. Přitom sama chce mít děti brzo. Těší se na ně, i když se trochu bojí, že se pak na oddělení vrátí jiná.
Věří, že další dítě je také jedinou možností, jak zbavit rodiče smutku nad smrtí potomka. „Dítě za dítě. Měli by mít ke komu upnout pozornost, jinak už se z truchlení nedostanou,” přemítá.
S přítelem, fyzikem Zbyškem, jsou tři roky. Jemu se Danka svěřuje s tím, co zažívá v práci. Co sama nedokáže změnit. A že toho každý den vídá až moc. „Měla bych to dávkovat. Poslední dobou se mi zdá smutnější,” přemítá si, spíš sama pro sebe.
Plánují, že na čas vyjedou do zahraničí. Ale jen na zkušenou, vrátit se chtějí oba. Fantazíruje nad pracovní nebo vědeckou stáží v Bostonu. Nicméně motivací nejsou peníze, jak to v současnosti u mnoha mladých lékařů bývá. Na to, že je jí teprve 26 let, je se svým platem poměrně spokojená. Byť připouští, že je to především díky mnoha večerním a víkendovým službám. „Já si nestěžuji, ale to neznamená, že situace s platy ve zdravotnictví je dobrá. Třeba zdravotní sestry by si za svou práci zasloužily rozhodně víc.”
U onkologie chce zatím zůstat, ale uvažuje o tom, že se bude více soustředit na paliativní péči pro děti se špatnou prognózou. Chce mít pacienty pod křídly, pomoct jim překonat všechny fáze smutku, včetně agrese, která přichází jako první. Občas přestanou mluvit, občas na ni křičí, že chtějí žít. Její prací je dovést je až ke smíření a klidnému konci.
Zatím je však její místo na onkologii. A tady není klidný konec cílem, tady je cílem vyléčení.
Jak pracuje Danka
|
