Při svých každodenních patrolách podobných této se čeští výsadkáři objevují náhle v nejzapadlejších roklinách i na hřbetech hor a jejich přítomnost signalizuje: teď končí bezvládí i bezpráví. "I Srbové na samotách plakali úlevou, že jsme k nim dorazili dřív než ozbrojenci z Kosovské osvobozenecké armády," říká kapitán Tomáš Koutník.
Dnešní čtveřice kráčí sehnuta pod tíhou výstroje, muži šlapou jeden za druhým.
Jdou tak, aby na sebe vždy viděli, ale přitom neposkytovali jeden velký cíl. Jdou beze slova. Když si potřebují něco sdělit, dorozumívají se signály rukou. Jdou stejně, jako to tisíckrát drilovali doma na základně na Hamrech.
Jako doma? Tak trochu.
Činnost, terén a listnaté lesy by jim mohly připomínat jejich výcvikový prostor. Rozdíl by tu však byl: tady je všechno doopravdy.
Kopce jsou mnohem větší, krajina divočejší. Trosky domů a pach mršin jsou skutečné. Miny nejsou jen neškodné atrapy. Je to země příliš mnoha rizik, kde všechno je naostro a kde i voda může být jedovatá.
"Je to tu síla," říká četař, který stejně jako většina ostatních příslušníků bojové části české jednotky v Kosovu nechce uvádět své jméno kvůli sobě i rodině doma.
Výsadkáři stoupají do kopce, a přestože slunci již ubývá palčivost, potí se do mokra. Vlastně se nepřestali potit od chvíle, kdy na sebe na základně dole v Sibovaci oblékli veškerou výstroj, kterou teď táhnou do kopců k srbské hranici.
Dohromady je to až půl metráku.
Představte si to sami. Neprůstřelná vesta - šestnáct kilogramů. Kevlarová přilba s maskovacím potahem - řekněme tři kila.
K tomu samopal osmapadesátka a tři zásobníky. Pistole ČZ.75, kterou někteří nosí na opasku, někteří vlevo na vestě a někteří jako kovbojové a generál Patton - proklatě nízko na stehně. Občas se nese i dlouhá odstřelovací puška.
K tomu kouřové a někdy ostré granáty, radiostanice pro spojení se základnou i další dvě pro komunikaci mezi členy skupiny.
Elektrické zdroje, obvazy, jídlo, náhradní oblečení, jakousi krabičku poslední záchrany, injekci s morfiem, obvazy.
Kolik toho nesete, vojáku? "No, hodně," říká stručně a bezvýrazně jeden člen hlídky. Zdá se, že vždy, když výsadkáři mluví o něčem, čeho mají plné zuby, jsou velmi struční.
Navíc nesou ještě vodu, co nejvíc vody, protože v Kosovu teď slunce pálí a teploměr šplhá k pětatřiceti. Přesto někteří i v balkánském vedru nosí kožené rukavice. Říkají, že jsou na ně zvyklí.
V noci se jim možná hodí, neboť je zase velká zima, mnohem větší, než bývá doma v létě.
Vojáci šlapou každý den do míst, kam autorita mezinárodních sil KFOR dosahuje spíše jen z doslechu. "Britové tak daleko jako my ještě nebyli, a pokud se poblíž vyskytli, pohybovali se tady jen v obrněných transportérech," říká jeden poddůstojník s hanáckým přízvukem, ne bez stopy hrdosti. Dodává to, co se všeobecně po jednotce i mimo ni traduje: pětatřicetikilometrový úsek, který střeží Češi, je možná nejhorší v Kosovu. Hlavní síly mezinárodních sil jsou příliš daleko.
Někde lze po hranici mezi Kosovem a Srbskem jít pěšky nebo jet autem. Je třeba dávat pozor.
Ano, právě teď - co je tohle? Z hlíny na cestě vykukuje nenápadný žlutý drát a muži v uniformách se nad ním sklánějí.
Možná by to mohla být nástraha.
Vojáci docházejí k závěru, že by sice stačilo navázat deset metrů padákové šňůry a z úkrytu prostě zatáhnout, ale ještě lepší prý bude nechat to na britských pyrotechnicích.
Poblíž je zcela zničená vesnice. Několik chudých chalup, kolem zdechliny zabitých krav, neboť i na ně se vztahovalo etnické čištění Kosova. Když terénní vůz náhodou projede kusem mršiny, odporně nasládlý pach rozkladu přebíjí na dlouho vše, i nádherný rozhled do Kosova a Srbska.
"Takový smrad jsem nikdy nezažil," říká jeden výsadkář.
Do domů ve vsi se nesmí vcházet, mohly by tam být miny. Ale nebezpečný může být i kohoutek, z něhož v zahradě odkapává voda, jako by před chvílí hospodář špatně zatáhl uzávěr. Kapky v horkém slunci vypadají křišťálově, chladivě a lákavě.
"To je voda ze studně, kam Srbové hodili krávu," suše říká jeden důstojník. Je tedy třeba se spoléhat na plastové láhve s minerálkou, které vojáci fasují a nosí s sebou. Platí absolutní zákaz pití vody z místních zdrojů.
O pár kilometrů dál právě dohořívá několik domů. Proč? A kdo je zapálil? Výsadkáři se zbraněmi v ponosu opatrně, jako ve filmu, nakukují do nitra ruin.
A opět ze zdi kouká podezřelý drát, který tam nemá co dělat...
Patroly, jak hlídkám jednotka v Kosovu říká, nejsou tak dramatické, jak se původně očekávalo. Tehdy se mluvilo o tom, že přes hranice budou pronikat srbské ozbrojené skupiny a pašeráci. "Prozatím jsme nic takového nezaznamenali," řekl kapitán Koutník. Občas místní lidé pouze hlásí, že slyšeli ze srbské strany střelbu. Patroly to příliš nepotvrzují.
Zřejmě už přítomnost výsadkářů na horké, nepřehledné hranici přispívá k udržení klidu.
Červené barety z Prostějova tomu vědomě napomáhají. Část hlídek tráví v úkrytech pozorováním, ale pak vyjdou mezi lidi a nechají se vidět. Již citovaný poddůstojník říká: "Prostě demonstrujeme sílu. Ať vědí, že jsme tady."
Dnešní čtveřice kráčí sehnuta pod tíhou výstroje, muži šlapou jeden za druhým.
Jdou tak, aby na sebe vždy viděli, ale přitom neposkytovali jeden velký cíl. Jdou beze slova. Když si potřebují něco sdělit, dorozumívají se signály rukou. Jdou stejně, jako to tisíckrát drilovali doma na základně na Hamrech.
Jako doma? Tak trochu.
Činnost, terén a listnaté lesy by jim mohly připomínat jejich výcvikový prostor. Rozdíl by tu však byl: tady je všechno doopravdy.
Kopce jsou mnohem větší, krajina divočejší. Trosky domů a pach mršin jsou skutečné. Miny nejsou jen neškodné atrapy. Je to země příliš mnoha rizik, kde všechno je naostro a kde i voda může být jedovatá.
"Je to tu síla," říká četař, který stejně jako většina ostatních příslušníků bojové části české jednotky v Kosovu nechce uvádět své jméno kvůli sobě i rodině doma.
Výsadkáři stoupají do kopce, a přestože slunci již ubývá palčivost, potí se do mokra. Vlastně se nepřestali potit od chvíle, kdy na sebe na základně dole v Sibovaci oblékli veškerou výstroj, kterou teď táhnou do kopců k srbské hranici.
Dohromady je to až půl metráku.
Představte si to sami. Neprůstřelná vesta - šestnáct kilogramů. Kevlarová přilba s maskovacím potahem - řekněme tři kila.
K tomu samopal osmapadesátka a tři zásobníky. Pistole ČZ.75, kterou někteří nosí na opasku, někteří vlevo na vestě a někteří jako kovbojové a generál Patton - proklatě nízko na stehně. Občas se nese i dlouhá odstřelovací puška.
K tomu kouřové a někdy ostré granáty, radiostanice pro spojení se základnou i další dvě pro komunikaci mezi členy skupiny.
Elektrické zdroje, obvazy, jídlo, náhradní oblečení, jakousi krabičku poslední záchrany, injekci s morfiem, obvazy.
Kolik toho nesete, vojáku? "No, hodně," říká stručně a bezvýrazně jeden člen hlídky. Zdá se, že vždy, když výsadkáři mluví o něčem, čeho mají plné zuby, jsou velmi struční.
Navíc nesou ještě vodu, co nejvíc vody, protože v Kosovu teď slunce pálí a teploměr šplhá k pětatřiceti. Přesto někteří i v balkánském vedru nosí kožené rukavice. Říkají, že jsou na ně zvyklí.
V noci se jim možná hodí, neboť je zase velká zima, mnohem větší, než bývá doma v létě.
Vojáci šlapou každý den do míst, kam autorita mezinárodních sil KFOR dosahuje spíše jen z doslechu. "Britové tak daleko jako my ještě nebyli, a pokud se poblíž vyskytli, pohybovali se tady jen v obrněných transportérech," říká jeden poddůstojník s hanáckým přízvukem, ne bez stopy hrdosti. Dodává to, co se všeobecně po jednotce i mimo ni traduje: pětatřicetikilometrový úsek, který střeží Češi, je možná nejhorší v Kosovu. Hlavní síly mezinárodních sil jsou příliš daleko.
Někde lze po hranici mezi Kosovem a Srbskem jít pěšky nebo jet autem. Je třeba dávat pozor.
Ano, právě teď - co je tohle? Z hlíny na cestě vykukuje nenápadný žlutý drát a muži v uniformách se nad ním sklánějí.
Možná by to mohla být nástraha.
Vojáci docházejí k závěru, že by sice stačilo navázat deset metrů padákové šňůry a z úkrytu prostě zatáhnout, ale ještě lepší prý bude nechat to na britských pyrotechnicích.
Poblíž je zcela zničená vesnice. Několik chudých chalup, kolem zdechliny zabitých krav, neboť i na ně se vztahovalo etnické čištění Kosova. Když terénní vůz náhodou projede kusem mršiny, odporně nasládlý pach rozkladu přebíjí na dlouho vše, i nádherný rozhled do Kosova a Srbska.
"Takový smrad jsem nikdy nezažil," říká jeden výsadkář.
Do domů ve vsi se nesmí vcházet, mohly by tam být miny. Ale nebezpečný může být i kohoutek, z něhož v zahradě odkapává voda, jako by před chvílí hospodář špatně zatáhl uzávěr. Kapky v horkém slunci vypadají křišťálově, chladivě a lákavě.
"To je voda ze studně, kam Srbové hodili krávu," suše říká jeden důstojník. Je tedy třeba se spoléhat na plastové láhve s minerálkou, které vojáci fasují a nosí s sebou. Platí absolutní zákaz pití vody z místních zdrojů.
O pár kilometrů dál právě dohořívá několik domů. Proč? A kdo je zapálil? Výsadkáři se zbraněmi v ponosu opatrně, jako ve filmu, nakukují do nitra ruin.
A opět ze zdi kouká podezřelý drát, který tam nemá co dělat...
Patroly, jak hlídkám jednotka v Kosovu říká, nejsou tak dramatické, jak se původně očekávalo. Tehdy se mluvilo o tom, že přes hranice budou pronikat srbské ozbrojené skupiny a pašeráci. "Prozatím jsme nic takového nezaznamenali," řekl kapitán Koutník. Občas místní lidé pouze hlásí, že slyšeli ze srbské strany střelbu. Patroly to příliš nepotvrzují.
Zřejmě už přítomnost výsadkářů na horké, nepřehledné hranici přispívá k udržení klidu.
Červené barety z Prostějova tomu vědomě napomáhají. Část hlídek tráví v úkrytech pozorováním, ale pak vyjdou mezi lidi a nechají se vidět. Již citovaný poddůstojník říká: "Prostě demonstrujeme sílu. Ať vědí, že jsme tady."
