Velitel českých chemiků Jan Weiser přiznává, že kvůli opomenuté prkotině může motor průzkumného vozidla s detekčními přístroji zastavit v poušti právě ve chvíli, kdy je nutné, aby co nejrychleji dorazil na místo, kde teroristé použili chemické či biologické zbraně.
Byť jsou čeští chemici v Kuvajtu na útok proti Iráku připraveni, přesto je sužují nemalé starosti. Velmi je například trápí obavy nejbližších doma. "Strach rodin na nás působí silně, dokonce tak, že to může ovlivnit morálku vojáků," říká velitel českých chemiků v Kuvajtu Jan Weiser.
Není podle plukovníka dne, aby stresované rodiny nebombardovaly chemiky těmi nejnesmyslnějšími zprávami o tom, co je při tažení proti Iráku čeká. Weiser tvrdí, že za to mohou ničím nepodložené informace o nasazení jeho lidí v první linii očekávaného útoku.
"Nevím o tom, že by s námi Američané, v jejichž sestavě tu působíme, počítali do první linie. Na to nejsme vycvičeni a neodpovídá tomu ani vybavení naší jednotky. Neumíme bojovat s tanky a kanony, ale víme si rady s ochranou proti chemickým a biologickým zbraním i s jejich likvidací, když tuhle hrůzu protivník použije. A to je docela jiný způsob boje," vysvětluje Weiser.
Ať již tedy český parlament žádosti USA o posílení dvě stě padesátičlenné jednotky o dalších sto odborníků a rozšíření mandátu kontingentu o útok na Irák ve čtvrtek schválí, či ne, život Čechů v kuvajtské poušti se už teď dost mění.
Lidé čtou ostošest noviny, volají častěji domů a přemýšlejí, jak může připravovaná akce zatočit s jejich osudy. "To je ta největší změna poté, co mi ministr obrany Tvrdík do telefonu řekl, že naši roli v protiteroristické operaci Trvalá svoboda může brzy vystřídat jiná - útok na Irák," dodává Weiser.
Chemici nicméně o svých schopnostech nepochybují. A nesvědčí o tom jen mimořádně pečlivá příprava výzbroje a speciální techniky, aby neselhala v nejméně vhodnou chvíli. Poté, co polevila pouštní kuvajtská výheň a přes den vládne středoevropské červencové počasí (v noci je však kolem nuly), střídá jedno cvičení s Američany druhé.
"Už od svého příjezdu počítáme s tím, že nám to mohou písknout každou hodinu. Že zazvoní telefon a my půjdeme někam, kde teroristé použili zbraně hromadného ničení. Nový je pro nás jen ten Irák," říká plukovník.
Zatímco Weiser jen tuší, o čem jeho lidé v posledních vypjatých dnech přemýšlejí, kaplan Pavel Ruml to ví přesně: "Žijeme tu všichni na malém place. S lidmi proto o jejich starostech, láskách i pochybnostech, které je teď trápí víc než jindy, mluvím snad stokrát denně."
Rozkazy, a tím i budoucnost chemiků se mění co chvíli. Měli z Kuvajtu odjet, a neodjedou. Jsou připraveni na teroristy, a najednou to může být i Irák. "Je to snad už dvacátá změna a lidé špatně nesou neustálé dotazy či apely blízkých: Kdy už přijedeš? Už abys byl doma!" naznačuje Kaplan.
Na trápení svých "oveček" má jediný lék - naslouchá starostem lidí, jejichž nejintimnější vztahy jsou více než kdy jindy zkoušeny. "Proto jako sluha boží urovnávám rozbité či posiluji štěstí."
