Pokusím se vysvětlit nesmyslnost dvou tvrzení, která se objevila. Zaprvé, že přesuny výdajů nezvýší deficit. Zadruhé, že toto zvýšení výdajů je "prorůstové".
Jak je to s přesuny výdajů? Spousta pozměňovacích návrhů spočívala v tom, že se peníze z jednoho rozpočtového určení jen přesunou do jiného. To samo o sobě je zcela korektní – debata o rozpočtu je přece debatou o tom, které výdaje mají větší a které menší prioritu.
Problém vzniká tehdy, když se peníze berou tam, odkud se vzít nedají. Pokud se schválil přesun z peněz určených na důchody, tedy z peněz, které se stejně budou muset vyplatit, pak o žádný přesun nejde. Je to prostě čisté zvýšení výdajů, které se jako "přesun" pouze popisuje, pod heslem "papír snese všechno".
Ale ačkoli je důležité odkrývat, že schválené "přesuny výdajů" jsou "zvýšením výdajů", které budou znamenat další zadlužení země, pro zastánce těchto "přesunů" to není žádné ohrožení. Mají po ruce druhý argument: nevadí, když se víc zadlužíme.
Tento dluh znamená příliv peněz do hospodářství, který nám přinese růst. Slovy poslance Ratha z projednávání rozpočtu: Kdo bude chodit k malým a středním podnikatelům utrácet peníze? Tito lidé podnikají a žijí díky tomu, že právě k nim chodí lidé, kteří žijí z platů.
"Když tedy ty platy snížíte, tak vyvoláte dominový efekt a takzvaně ty, kterých se zastáváte, naženete jenom do ekonomických potíží a případně do bankrotu. Tomu se říká bankrotová spirála."
Ekonom má pro tento jev jiný název než "bankrotová spirála". Jde o "mýtus rozbitého okna". Studenti se o něm učí již v prvním ročníku. Zní asi takto: když se vám rozbije okno, musíte vydat peníze na sklenáře. To je ale dobře, protože z čeho by jinak žili sklenáři?
A nejen to, sklenář svůj výdělek utratí třeba za chleba. Výborně, podpořili jsme sklenářský průmysl, podpořili jsme pekaře a zemědělce! A ti svoje peníze také utratí dál – takže jsme vlastně "roztočili kola hospodářství" tím, že jsme někoho donutili dát peníze sklenáři!
Proč je to mýtus? Protože kdyby ony peníze nebyly vydány za nové okno, byly by stejně utraceny. Třeba za nové boty, a byl by tak podpořen obuvník. A ten by je utratil za oblečení a tak dál... Zkrátka není pravda, že když přidáme peníze státním zaměstnancům, zachráníme tím hospodářství.
Přesně o tolik, o kolik oni budou mít více, bude někdo jiný mít méně. Hospodářstvím "proteče" stejné množství peněz. Žádná záchrana se nekoná.
Mohli byste mi teď namítnout: Ale co když ten, komu jsme peníze sebrali, by je neutratil? Co když hospodářská krize spočívá v tom, že všichni náhle podléháme zbytečně velkému pesimismu, takže se málo utrácí? A když se málo utrácí, tak se málo prodává. A když se málo prodává, tak firmy krachují a lidé přicházejí o práci. A když lidé přicházejí o práci, ještě méně utrácejí, takže... Takže donuťme lidi utrácet, třeba si i na to půjčujme, hlavně když se nalijí peníze do hospodářství, aby se jeho "kola roztočila".
Bohužel, nic z toho není pravda. Krize nespočívá v tom, že náhle, zničehonic přišla vlna hospodářského pesimismu. Krize přišla kvůli tomu, že jsme léta žili v iluzi blahobytu, v iluzi, že jsou zdroje na všechny možné projekty, ale přitom jsme čerpali z rezerv.
Krize je obdobím, kdy bohužel musí docházet ke krachům, kdy bohužel musíme šetřit, protože prostě zdroje nejsou. Projedli jsme je. Snad by i dávalo smysl dnes si půjčit, abychom tu chudobu lépe přežili, než se znovu vyšvihneme. Ale to bychom museli v dobách blahobytu svoje dluhy splácet. Dělali jsme to? Sám ministr financí Janota říká: Od roku 1993 jsme jako stát nesplatili ani korunu!
Dnes nejde o půjčování za účelem budoucí prosperity. Nevěřím, že v dobách prosperity by pak Česko dluhy splácelo. Dnes jde o půjčování čistě za účelem našeho společného budoucího bankrotu.
