Sluneční paprsky šimrají nedělní ráno a tahají ho z postele. Nikdo ještě netuší, jak se 18. květen 1980 zapíše do historie Spojených států i celého světa. Hodiny ukazují 08:32:17 pacifického letního času. Země se začíná třást. Deset vteřin otřesů o síle 5.1 Richterovy škály probouzí po 123 letech ze spánku i Mount St. Helens. Hora Svaté Heleny, vzdálená 154 km jižně od Seattlu a pouhých 80 km severovýchodně od Portlandu, se dává do pohybu. Je 08:50:30. Severní svah vulkánu se mění v jeden velký tok kamení, bahna a sutě a rychlostí až 250 km/h se řítí do údolí. S sebou bere tisíce stromů a vše živé. Bahenní proud přemísťuje tři milióny krychlových metrů hmoty do vzdálenosti 27 kilometrů.
Hora Svaté Heleny - to je jen takové oddychování, umí toho mnohem víc, snímek z 19. května 1982
Během několika dnů vychrlí Sv. Helena do vzduchu dalších 280 miliónů krychlových metrů hmoty – 24 megatun termální energie – která devastuje vše v okruhu 37 kilometrů. Sloup popela stoupá až do výšky 24 kilometrů a dopadá na jedenáct amerických států. Po čtrnácti dnech soptění je všem jasné, že květnová erupce Sv. Heleny se zapíše do historie Spojených států jako nejničivější sopečná událost. Výbuch zničil 200 domů, 27 mostů, 24 km železnice, 298 km dálnice, pokácel deset miliónů stromů (téměř 15 krychlových kilometrů dřeva) a zpustošil vegetaci na 600 čtverečních kilometrech, zabil 57 lidí, na sedm tisíc velkých divokých savců (jelenů, losů, mědvědů) a na dvanáct milionů ryb. Okolí Sv. Heleny se proměnilo v měsíční krajinu.
Americké úřady nepřispěchaly přírodě na pomoc a zničenou krajinu kolem sopky ponechaly přirozené obnově. Díky tomu dnes můžeme fascinovaně přihlížet přírodě pod ruce a obdivovat její energii, sílu a rychlost, s jakou je schopná se vypořádat i s takovou zničující katastrofou. Okolí Sv. Heleny se po třiceti letech již opět zelená novými stromy a bohatou vegetací, která je znovu domovem mnoha živočichů. Vrací se jeleni, losi, medvědi i ryby.
Teatrální vyhlašování války broukům
Necelých 8400 km na východ od Sv. Heleny na hranici České republiky s Německem leží Gabreta – Pohoří kozorožců. Lesní porosty horských smrčin tu po několik desítek let oslabovaly kyselé deště vznikající průmyslovou lidskou činností. Staré oslabené smrky již nemají dostatek síly bránit se lýkožravým broukům a stávají se jejich obětí. Tak jako starý lidský organismus už nemá dost síly ubránit se všem infekcím. Zelené lesy hnědnou mrtvými stromy.
Ministr životního prostředí Pavel Drobil si přijel prohlédnout kůrovcem poničenou Šumavu
A to hned přispěchávají na pomoc čeští inženýři přírody vedení Pavlem Drobilem a Janem Stráským, aby přírodě pomohli, aby ji zachránili, aby ji spasili. Teatrálně vyhlašují broukům válku a slibují jeho likvidaci. V návalu budovatelského nadšení vidí jen uschlé stromy - „mrtvé území“. Přehlíží všechny ostatní živé organismy. Svou aktivitu a své schopnosti nadřazují nad sílu přírody. Chtějí bojovat proti přirozeným přírodním zákonitostem, proti přirozeným vztahům mezi organismy, které se vyvíjejí po miliony let. Chtějí řídit život lesa a vývoj přírody. Jejich absurdní ambice však zákonitě čeká fiasko.
Nechat ji svému vývoji
Čeští inženýři přírody mohou dnes nechat šumavské smrky vykácet a vysázet nové. Jenže není v jejich silách zcela zničit kůrovce, který je součástí našich lesů. Za sedmdesát let tak jejich vnuci zdědí novou kůrovcovou kalamitu, která projde nepřirozeným lesem. Jejich těžařské zásahy do horských lesních ekosystémů navíc poškodí přírodu mnohem více než brouci. Pavel Drobil a jeho přisluhovači nám chystají nepěkné dědictví.
Ministr životního prostředí Pavel Drobil si přijel prohlédnout kůrovcem poničenou Šumavu
Člověk nemá sílu ani znalosti naprojektovat miliony drobných vztahů mezi všemi houbami, bakteriemi, rostlinami a živočichy. Můžeme jen fascinovaně přihlížet, jak se příroda stále dynamicky mění a vyvíjí, jak se sama vypořádává s nejrůznějšími katastrofami. Naší povinností je aktivně pečovat o celosvětové přírodní bohatství a nechat přírodu v co možná největší možné míře přirozenému vývoji – alespoň na území národních parků a přírodních rezervací. Jen tak si zasloužíme úctu následujících generací. A jen tak můžeme jako lidská civilizace přežít.
