Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Čeští intelektuálové uvažují nad tím, k čemu jsou na světě

  8:57
Na otázku, kdo je to intelektuál a jaká je jeho role ve veřejném prostoru, odpovídá v knize Intelektuál ve veřejném prostoru přes třicet českých intelektuálů, převážně veřejně činných a obecně více méně známých. Každý z nich se s úkolem vypořádal po svém a navzájem se liší už v tom, jestli být intelektuálem je čímsi pozitivním či negativním.

Obálka knihy Intelektuál ve veřejném prostoru | foto: Academia

Hned na začátek uveďme, že jeden z oslovených, Roman Joch, sám sebe zřejmě k intelektuálům ani počítán být nechce, protože ti podle něj až příliš snadno podléhají dogmatům, a zároveň dnes většina z nich podkopává základy vlastní civilizace, a proto jsou „ve stavu civilizační zrady“. Joch se hlásí se k výroku, že by preferoval „vládu prvních dvou set lidí z bostonského telefonního seznamu před vládou dvou set profesorů z Harvardu“ (dodejme, že podobný výrok Ladislava Bátory „Raději jihočeskou selku nežli pražskou intelektuálku“ ve svém příspěvku kriticky analyzuje a hlavně zesměšňuje Vladimíra Dvořáková).

Předsedkyně Akreditační komise Vladimíra Dvořáková. (28. února 2012, Praha)

Předsedkyně Akreditační komise Vladimíra Dvořáková. (28. února 2012, Praha)

Samotný pojem intelektuála pak jako umělý výmysl sociologů kritizuje i filozof a teolog Mikuláš Lobkowicz, podle něj je sociologie oborem, který se sice jeví zajímavý, ale „vposledku jen málo přispívá k pochopení člověka“. Lobkowicz je skeptický i k přílišnému zasahování vzdělanců do veřejného prostoru; hájí naopak „právo zachovat odstup, mlčet“, a tvrdí, že „nejsme zavázáni k tomu, abychom stále mysleli a žili tak, jako by se snad společenský řád měl zítra zhroutit“.

O knize

Petr Hlaváček (editor): Intelektuál ve veřejném prostoru

Vzdělanost, společnost, politika

Academia, Praha 2012, 400 stran, doporučená cena 440 korun.

Velmi vyváženou polemiku s těmito vyhrocenými názory a umírněnou i promyšlenou obranu intelektuálů přináší v knize příspěvek zástupce právě onoho oboru, do kterého se Lobkowicz podle mě zbytečně prudce „naváží“, Miloslav Petrusek. I on velmi dobře ví o historických selháních intelektuálů, jmenuje dokonce pět základních „kognitivních chyb“, jichž se dopouštějí, ale hodnotí shovívavě je nikoli jako zpronevěru, ale jako další důkaz základní lidské omylnosti. A co se týká „civilizační zrady“, ani tu nevidí sociolog tak fatálně: evropská kulturní tradice spočívá právě v sebekritice a skepticismu i k sobě samému.

Rovněž ostatní autoři většinou samotný pojem intelektuál nezpochybňují, ale mnozí z nich se snaží o jeho různé kategorizace, třeba na špičkové či řadové, nebo uvažují nad tím, jaký by intelektuál měl být a jaký zhusta skutečně je. Zdůrazňují, že by měl být vždy pokorný a sebekritický. Asi většina se shoduje i v tom, že by měl být strážcem veřejného prostoru, měl by kultivovat jazyk i úroveň veřejných debat atd., na což by ale asi přišel i leckterý čtenář sám.  

Často se v knize vrací jména T. G. Masaryka a Václava Havla vesměs pojímaných jako vzorů veřejně činných intelektuálů. A pokud většinová společnost nepřijala Havlovu vizi, není to třeba podle Petruska vina Havlova – snad jen politolog Pavel Barša provokativně a podle mne přehnaně tvrdí, že Masaryk a Havel „s poukazem k nespravedlnostem starým pomáhali nastolit nový režim, a tím i nové nespravedlnosti“.  

T. G. Masaryk na obraze Maxe Švabinského

T. G. Masaryk na obraze Maxe Švabinského

Opakovaně se také vrací téma vzdělání a toho, kdo má dnes dostatečnou autoritu, aby ho mohl poskytovat. Spíše na okraj zmiňme, že filozof Jan Sokol se vyznává z toho, že uznává učitelský úřad církve, protože ho „často a dobře před něčím varoval“. A jako pouhá proklamace působí výzva Jana Čulíka, aby intelektuálové nenechávali školství na pospas politikům a uvažovali nad tím, jak „zpřístupnit dnešním mladým lidem velké české kulturní dědictví“. Zato velmi podnětný je text ředitele společnosti Scio Ondřeje Šteffla nadhazující otázku, zdali v současné době není pro zachování kulturní kontinuity důležitější televize než škola, a hájící některé druhy moderních počítačových her, které jsou „přímo stvořeny pro cvičení v komunikaci, řešení problémů, zvládání konfliktů a krizových situací“.

Několikrát se také v knize vrací otázka vztahu přírodních a společenských věd, což je podle Petruska pro intelektuály dneška nejpodstatnější problém. A také podle Stanislava Komárka je v současné době velkým úkolem intelektuála, jak „proplouvat úzkým průlivem mezi dvěma nesmysly“, přírodovědci trvajícími na „objektivní realitě“ a vědci humanitními, podle nichž krom jazyka nic jiného neexistuje. Další přírodní vědci, jako biolog David Storch a astronom Jan Palouš, se pojmu „intelektuál“ (jako příliš humanitně vágnímu?) vyhýbají, raději pojednávají o „vědcích“ a tom, jaká jsou různá pojetí vědy, jejího ideologického využití či zneužití i její mediální prezentace, přičemž Storchův text rozhodně není nezáživný: podle něj pouze když vědci dělají to, co je baví, mohou „udržovat vědu živou a otevřenou“. 

Václav Cílek a Květa Fialové na své pouti na Říp

Václav Cílek a Květa Fialové na své pouti na Říp

Václav Cílek

Václav Cílek

Jak už jsem naznačil, jde o knihu, kde intelektuálové píší sami o sobě, a to též na rovině osobní. V některých textech například autoři řeší svá vlastní dilemata. Třeba Petr Fischer, filozof působící v České televizi, i trochu sebekriticky (což dokonce sám přiznává) píše o mnohých intelektuálech, kteří opouštějí pole myšlení a uchylují se k „útěku k zábavnému nabízení idejí na trhu“ (jím vedené rozhovory ovšem „zábavné“ jistě nejsou, což myslím jako pochvalu). Václav Cílek zase – velmi poutavě – líčí své osobní těžkosti coby popularizátora vědy, což mu prý přináší současně „obdiv čtenářů a nevraživost kolegů“. A velmi případně také ironicky dodává, že veřejný intelektuál v Čechách „musí mít stálé místo a tolerantního zaměstnavatele“.

Jiní si na stránkách knihy vyřizují i své osobní spory, jako Čulík se Zdeňkem Pincem nebo Martin Potůček s Václavem Klausem. Veřejný prostor jako místo pro vzájemné polemiky intelektuálů je tak téma, které sborník sice teoreticky nerozebírá, ale zato velmi názorně, prakticky předvádí.

Do knihy přispěli

Pavel Barša, Milena Bartlová, Václav Bělohradský, Václav Cílek, Jan Čulík, Vladimíra Dvořáková, Petr Fischer, Ivan Gabal, Petr Hlaváček, Břetislav Horyna, Václav Hořejší, Karel Hvížďala, Roman Joch, Stanislav Komárek, Antonín Kostlán, Mikuláš Lobkowicz, Olga Lomová, Jan Palouš, Jiří Pehe, Jaroslav Peregrin, Miloslav Petrusek, Petr Pithart, Martin Potůček, Jacques Rupnik, Tomáš Sedláček, Jan Sokol, Michal Stehlík, David Storch, Jiřina Šiklová, Ondřej Šteffl a Stanislav Štech.


Autor:



Opel Meriva 1.7 CDTI
Opel Meriva 1.7 CDTI

r.v. 2007, naj. 112 968 km, diesel
109 999 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.